Když láska bolí: Příběh Jany a Tomáše

„Jano, už toho mám dost! Tvoje máma mi dneska zase řekla, že nejsem dost dobrý, protože nejsem katolík. Jak dlouho to ještě vydržíme?“ Tomášův hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Seděli jsme spolu na lavičce v parku Lužánky, kde jsme si kdysi slíbili, že nás nic nerozdělí. Teď jsem ale cítila, jak se mezi nás vkrádá něco temného a nevyřčeného.

Mlčela jsem. V hlavě mi vířily máminy výčitky: „Jano, co si o tobě lidé pomyslí? Vždyť jeho rodina ani nechodí do kostela! Jak chceš vychovávat děti?“ A pak Tomášova maminka, paní Novotná, která mi při každé návštěvě připomínala, že jejich rodina je hrdá na husitskou tradici a že katolíci jim kdysi ublížili. Bylo to jako stát mezi dvěma mlýnskými kameny.

„Já už nevím, co mám dělat,“ zašeptala jsem. „Miluju tě, ale mám pocit, že bojujeme proti celému světu.“

Tomáš mě vzal za ruku. „Jano, pojďme pryč. Najdeme si vlastní byt, začneme znovu. Bez nich.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu opustit rodinu. A ty?“

Tomáš sklopil oči. „Můj táta by mě vyhodil z domu. Máma by to nepřežila.“

Byli jsme mladí – mně bylo dvacet dva, Tomášovi o rok víc. Poznali jsme se na univerzitě v Brně při semináři o českých dějinách. Zamilovali jsme se do sebe přes společné noci strávené nad knihami a nekonečné debaty o smyslu života. Nikdy mě nenapadlo, že právě víra bude tím, co nás rozdělí.

První měsíce byly krásné. Chodili jsme spolu na výlety do Moravského krasu, pili víno na Petrově a snili o budoucnosti. Ale pak přišly první narážky od rodiny. Máma mě začala vodit na mše častěji než dřív a nenápadně mi domlouvala schůzky s „vhodnějšími“ chlapci z farnosti. Tomášova rodina mě sice přijala zdánlivě vřele, ale při každé příležitosti mi připomínali, že jejich předci bojovali za pravdu proti katolické církvi.

Jednou večer jsem doma zaslechla mámu, jak šeptá tátovi: „Jestli si ho vezme, už ji nechci vidět.“ Srdce mi pukalo bolestí. Táta jen mlčky seděl a díval se do stolu.

Tomáš měl doma podobné peklo. Jeho otec mu řekl: „Synu, jestli si vezmeš katoličku, nejsi už můj syn.“

Začali jsme se hádat i mezi sebou. Každý pokus o kompromis končil slzami. Já chtěla svatbu v kostele, Tomáš v husitském sboru. Já chtěla děti pokřtít katolicky, on husitsky. Každý ústupek znamenal zradu vlastních kořenů.

Jednoho dne jsem Tomášovi navrhla: „Co kdybychom šli na civilní svatbu? Bez církve.“

Zamračil se. „A co naše rodiny? Co naše víra? Nechci žít ve lži.“

Začali jsme se odcizovat. Přestali jsme spolu mluvit o budoucnosti a místo toho řešili jen praktické věci – kdo nakoupí, kdo uklidí. Láska se vytrácela pod tíhou očekávání a strachu.

Jednoho večera jsem seděla sama v pokoji a dívala se na starou fotku nás dvou z výletu na Pálavu. Byli jsme tam šťastní – bez předsudků a bez rodinných tlaků. Rozplakala jsem se.

Druhý den jsem Tomášovi napsala dlouhou zprávu: „Miluju tě, ale už nemůžu dál bojovat s celým světem. Možná jednou najdeme cestu zpět k sobě, ale teď musíme jít každý svou cestou.“

Sešli jsme se naposledy v kavárně na České. Mlčeli jsme dlouho. Pak Tomáš řekl: „Možná kdybychom byli silnější…“

Přikývla jsem: „Možná kdyby naše rodiny nebyly tak zatvrzelé…“

Rozešli jsme se v slzách.

Dnes je to už pět let. Občas ho potkám na ulici – každý máme svůj život, jiné partnery. Ale někdy si večer před spaním kladu otázku: Stálo to všechno za to? Měla jsem bojovat víc? Nebo je rodina opravdu důležitější než láska?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné překonat hluboké rozdíly mezi dvěma světy kvůli lásce?