Vánoce, které rozbily naši rodinu: Příběh o dárcích, závisti a nepochopení
„To snad nemyslíš vážně, Petruško! Tohle je pro Aničku? A co Tomáš? To je fér?“ slyšela jsem za zády hlas své matky, když jsem balila poslední dárky pod stromeček. V tu chvíli jsem měla chuť všechno zahodit a utéct. Bylo 23. prosince večer, v kuchyni vonělo cukroví a já se snažila vymyslet, jak udělat letošní Vánoce co nejhezčí pro oba – svého syna Tomáše i nevlastní dceru Aničku. Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že selhávám.
Tomáš je můj jediný syn. Po rozvodu s jeho otcem jsme zůstali sami a já se snažila být mu vším. Pak přišel Martin – můj nový muž – a s ním i jeho dcera Anička. Byla tichá, uzavřená, pořád se schovávala za Martinova záda. První společné Vánoce byly zvláštní, ale letos už jsem doufala, že to bude lepší. Jenže všechno bylo jinak.
„Mami, proč má Tomáš nový mobil a já jen knížku?“ ozvalo se na Štědrý den večer, když jsme rozbalovali dárky. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Anička seděla na gauči, v ruce držela krásně ilustrovanou knihu o koních, kterou si přála. Tomáš rozbaloval nový telefon, o kterém snil celý rok. Všichni na mě upřeli pohled.
„Aničko, vždyť jsi říkala, že chceš tu knížku…“ začala jsem opatrně.
„Ale Tomáš dostal mnohem dražší dárek! To není spravedlivé!“ vyhrkla Anička a rozplakala se.
Martin mě probodl pohledem. „Petro, tohle jsi mohla vyřešit líp,“ řekl tiše a odešel za Aničkou do jejího pokoje. Zůstala jsem sama v obýváku mezi rozbaleným papírem a pocitem naprostého selhání.
Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Vždyť jsem chtěla jen udělat radost oběma dětem! Tomáš si mobil opravdu zasloužil – měl samé jedničky, pomáhal mi doma, byl trpělivý s Aničkou. Anička si přála knížku a já jí vybrala tu nejhezčí. Ale peníze byly letos těsné a další drahý dárek už bych nezvládla.
Ráno jsem se rozhodla sdílet naši vánoční atmosféru na Instagramu. Vyfotila jsem stromeček, děti s dárky a připsala: „Vánoce jsou o lásce, ne o ceně dárků.“ Myslela jsem si, že tím povzbudím ostatní rodiče v podobné situaci.
Jenže místo pochopení přišla vlna nenávisti. „To je hrozné! Jak můžeš takhle upřednostňovat vlastního syna?“ psali mi cizí lidé. „Chudák holka! Takhle vznikají traumata!“ četla jsem v komentářích. Někdo dokonce napsal: „Jsi typická macecha z pohádky.“
Byla jsem v šoku. Nechápala jsem, proč mě lidé tak nenávidí. Vždyť jsem se snažila! Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Martin byl odtažitý, Anička se mnou nemluvila a Tomáš se snažil být neviditelný.
Večer přišla máma. „Petruško, musíš si uvědomit, že Anička je citlivá. Není to tvoje dítě, ale potřebuje cítit, že ji máš ráda stejně jako Tomáše.“
„Ale já ji mám ráda!“ bránila jsem se zoufale.
„Možná to musíš víc ukázat,“ řekla máma smutně.
Sedla jsem si k Aničce na postel. „Promiň mi to, Aničko. Nechtěla jsem ti ublížit. Vím, že to není fér…“
Anička mlčela a dívala se do zdi.
„Víš… já nikdy nebudu tvoje máma,“ šeptla jsem nakonec. „Ale chci být někdo, komu můžeš věřit.“
Anička se ke mně otočila: „Já jen nechci být pořád ta druhá.“
V tu chvíli mi došlo, že nejde o dárky ani o peníze. Jde o pocit sounáležitosti, o to nebýt odstrčený.
Další dny byly těžké. Martin byl zklamaný, já unavená a Anička uzavřená do sebe. Komentáře na Instagramu mě pronásledovaly i ve snu. Začala jsem pochybovat o sobě jako o matce i partnerce.
Jednou večer přišel Tomáš za mnou do kuchyně: „Mami, můžu ti něco říct?“
„Jasně, broučku.“
„Já bych ten mobil klidně dal Aničce… Já už mám starý ještě dobrý.“
Objala jsem ho a rozbrečela se.
Začali jsme spolu s Martinem chodit na rodinnou terapii. Učili jsme se mluvit o pocitech, naslouchat si navzájem a hledat cestu k sobě i k dětem. Nebylo to snadné – pořád mám strach z další chyby.
Letos už vím, že Vánoce nejsou o tom, kolik co stojí. Ale pořád mě bolí ta vlna nenávisti od lidí, kteří nás vůbec neznají.
Možná bych měla přestat sdílet svůj život na sítích? Nebo je lepší ukazovat i ty těžké chvíle? Co byste udělali vy na mém místě? Má vůbec smysl snažit se zavděčit všem?