Hromada špinavého nádobí a tajemství pod povrchem

„Proč to vlastně dělám já?“ ptal jsem se sám sebe, když jsem stál u dřezu v Tomášově kuchyni a v ruce držel mastný talíř. Voda byla horká, pára mi zamlžovala brýle a z obýváku se ozýval smích Jany, která byla ponořená do další epizody svého nekonečného seriálu. Tomáš stál vedle mě, soustředěně drhnul hrnec a mezi zuby procedil: „Dík, že jsi přišel. Dneska toho mám fakt dost.“

„To je v pohodě,“ odpověděl jsem, i když mi v hlavě běželo, že bych radši seděl doma a hrál na kytaru. Ale Tomáš byl můj nejlepší kamarád už od základky. Prošli jsme spolu všechno – první lásky, první průšvihy, vojnu i rozchody. Vždycky jsme si pomáhali. Jenže poslední dobou jsem cítil, že se mezi námi něco změnilo.

„Jana je poslední dobou nějaká divná,“ začal Tomáš tiše, skoro šeptem. „Pořád je naštvaná, nic jí není dost dobrý… a já mám pocit, že už mě ani nevnímá.“

Podíval jsem se na něj. Vypadal unaveněji než kdy dřív. „Možná je jen unavená z práce?“ zkusil jsem.

Tomáš pokrčil rameny. „Možná… Ale víš co? Včera jsem našel v její kabelce dopis. Od nějakého Petra.“

Ztuhl jsem. „A co v něm bylo?“

„Nic moc konkrétního. Jen že se těší na další setkání a že mu chybí její smích.“

V tu chvíli mi došlo, že tahle návštěva nebude jen o mytí nádobí. Vzduch v kuchyni zhoustl a já měl pocit, že slyším vlastní srdce bušit až v uších.

„A co s tím chceš dělat?“ zeptal jsem se opatrně.

Tomáš se na mě podíval s očima plnýma zoufalství. „Nevím. Mám pocit, že se mi rozpadá život pod rukama. A já nevím proč.“

V tu chvíli vešla do kuchyně Jana. „Kluci, nechcete si dát kafe?“ zeptala se s úsměvem, který mi najednou připadal falešný.

„Jasně,“ odpověděl Tomáš a já jen přikývl.

Sedli jsme si ke stolu. Jana nám nalila kávu a posadila se naproti nám. Chvíli bylo ticho, jen lžičky cinkaly o hrníčky.

„Jak se máš, Honzo?“ zeptala se mě najednou Jana.

„Dobře… Práce je teď dost, ale jinak to jde,“ odpověděl jsem a snažil se tvářit nenuceně.

Jana se na mě zadívala trochu déle, než bylo příjemné. Pak sklopila oči a začala si nervózně pohrávat s prstýnkem na ruce.

Tomáš ji pozoroval. „Jano… Můžeme si promluvit?“

Jana ztuhla. „O čem?“

„O nás.“

V tu chvíli jsem měl chuť zmizet. Ale něco ve mně mi říkalo, že bych měl zůstat – být tu pro Tomáše.

„Myslíš si, že je všechno v pořádku?“ zeptal se Tomáš tiše.

Jana dlouho mlčela. Pak řekla: „Nevím… Poslední dobou mám pocit, že žijeme vedle sebe. Ty jsi pořád v práci nebo s Honzou… Já taky… prostě…“

Tomáš ji přerušil: „A kdo je Petr?“

Jana zbledla. „To není tak, jak si myslíš.“

„Tak jak to je?“

Jana vstala od stolu a začala chodit po kuchyni sem a tam. „Je to jen kamarád z práce. Nic víc.“

Tomáš se rozesmál – hořce a bezradně. „Kamarád? Tak proč mu píšeš, že mu chybí tvůj smích?“

Jana se rozplakala. „Protože mám pocit, že už ho doma nikdo neslyší!“

V tu chvíli jsem pochopil, jak hluboká je propast mezi nimi. A taky jsem si uvědomil, že i já jsem možná součástí jejich problému – vždyť Tomáš trávil víc času se mnou než s vlastní ženou.

Seděli jsme tam dlouho do noci. Mluvili jsme o všem – o tom, co nám chybí, co nás bolí, co jsme si nikdy neřekli. Bylo to bolestivé a očišťující zároveň.

Když jsem pak šel domů tmavými ulicemi Prahy 6, hlavou mi běželo tisíc myšlenek. Přátelství je někdy těžší než láska – a někdy může být i její překážkou.

Doma jsem si sedl ke stolu a díval se do tmy.

Může člověk opravdu znát své nejbližší? Nebo jsme všichni jen herci ve hře, kterou si navzájem nikdy úplně neodhalíme?