Sestra, která mě chtěla změnit: Příběh o stínu a světle v jedné rodině

„Ondro, už zase sedíš u počítače? Máš za půl hodiny trénink! A nezapomeň, že zítra máš tu olympiádu z matematiky!“ Klářin hlas se nesl celým bytem, až jsem sebou trhl. Bylo mi tehdy třináct a měl jsem pocit, že můj život už dávno nepatří mně. Klára, moje o tři roky starší sestra, byla vždycky hvězda rodiny – samé jedničky, vítězství v soutěžích, dokonalá v každém směru. Já byl ten „druhý“, ten, kdo se musí snažit víc, protože „to má těžší“.

Ale nebyla to jen máma nebo táta, kdo mě tlačil. Byla to hlavně Klára. „Víš, Ondro, Tomáš už hraje na klavír i na housle. Ty bys měl taky něco dělat. Nechceš zkusit šachy? Nebo atletiku? Nebo aspoň ten sbor?“ Její tvář byla vždycky napjatá, když mluvila o našem bratranci Tomášovi. On byl pro ni měřítkem úspěchu – a já jsem měl být její zbraň proti němu.

Pamatuju si jeden večer, kdy jsem seděl v kuchyni a snažil se spočítat příklady do matiky. Klára přišla a bez pozdravu mi vytrhla sešit z ruky. „Tohle je špatně! Takhle to nikdy nepochopíš. Podívej, Tomáš už dávno počítá integrály!“ V očích jí hořela soutěživost, která mi byla cizí. Já chtěl jen klid. Chtěl jsem si číst komiksy nebo jít ven s kamarády. Ale místo toho jsem běhal po kroužcích, které mě nebavily.

Jednou jsem se pokusil vzepřít. „Kláro, já nechci chodit na atletiku. Bolí mě nohy a trenér je na mě zlý.“ Klára se na mě podívala s ledovým klidem: „To je proto, že se nesnažíš dost. Kdybys byl jako Tomáš…“ Ta věta mě bodla do srdce. Proč musím být jako někdo jiný? Proč nestačí být jen Ondra?

Rodiče byli většinou zaneprázdnění prací – máma učila na základce v našem městě a táta byl účetní v Praze, domů jezdil jen na víkendy. Klára tak převzala roli druhé matky. Někdy jsem měl pocit, že mě vlastně ani nemá ráda – že jsem pro ni jen projekt, který musí uspět.

Jednoho dne přišla domů s letákem na přijímačky na gymnázium. „Ondro, tohle je tvoje šance! Když se tam dostaneš, ukážeme Tomášovi i tetě Janě, že nejsme žádní lůzři.“ V tu chvíli jsem poprvé cítil opravdový vztek. „A co když tam nechci? Co když chci jít na průmyslovku jako Honza od sousedů?“ Klára se zarazila a poprvé v životě nevěděla, co říct.

Začal jsem se uzavírat do sebe. Ve škole jsem byl tichý, doma jsem se vyhýbal společným večeřím. Jediný únik byl starý park za domem, kde jsem si mohl sednout na lavičku a dívat se na lidi. Tam jsem potkal Báru – holku z vedlejší třídy, která mi jednou řekla: „Ty jsi ten Ondra, co ho pořád honí sestra?“ Zasmála se a já poprvé za dlouhou dobu taky.

S Bárou jsme začali trávit víc času spolu. Povídali jsme si o všem možném – o snech, o tom, jaké to je být mladší sourozenec, o tom, jaké by to bylo utéct někam daleko. Bára mi ukázala svět bez soutěžení a tlaků. Jednou mi řekla: „Víš co? Zkus dělat něco jen pro sebe. Něco, co tě baví.“

Začal jsem tajně psát povídky. Nejprve do školního časopisu pod pseudonymem, později i do soutěží. Nikdo doma o tom nevěděl – Klára by to stejně považovala za ztrátu času.

Jednoho dne přišel dopis – vyhrál jsem literární soutěž pro mladé autory v Praze! Byl jsem v šoku. Bára byla první, komu jsem to řekl. „To je úžasný! Musíš to říct doma!“ Ale já se bál.

Když jsem to nakonec oznámil u večeře, Klára jen pokrčila rameny: „No jo… ale co ta matika?“ Máma se usmála a táta mi poprvé v životě pogratuloval: „Jsem na tebe pyšný.“

Ten večer jsem dlouho nemohl usnout. Přemýšlel jsem o tom, proč je pro Kláru tak důležité být lepší než Tomáš. Možná i ona žije ve stínu někoho jiného – možná našich rodičů nebo svých vlastních představ.

Dnes je mi dvacet pět a píšu knihy pro děti. S Klárou máme vztah plný nevyřčených slov – někdy si píšeme zprávy o počasí nebo o tom, jak se má Tomáš. Ale nikdy jsme si neřekli pravdu o tom všem tlaku a bolesti.

Někdy si říkám: Co by se stalo, kdybych měl odvahu říct Kláře dřív, že chci být jen sám sebou? Kolik dětí dnes žije životy podle představ svých sourozenců nebo rodičů? Má cenu obětovat vlastní štěstí kvůli rodinným ambicím?