Manžel, který chtěl utéct před otcovstvím za každou cenu

„Proč jsi mi to neřekl dřív, Martine?“ slyšela jsem v tramvaji zoufalý hlas své kamarádky Petry, když jsem ji náhodou zahlédla na Palackého náměstí. Třásla se, v očích měla slzy a v ruce svírala kočárek s malým Tomáškem. Zastavila jsem se u ní a objala ji. „Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem tušila, že odpověď nebude jednoduchá.

Petra byla vždycky ta silná z nás dvou. Na gymplu jsme spolu seděly v lavici a snily o velké lásce, dětech a domě s růžovou zahradou. Když si vzala Martina, všichni jí to přáli. On byl ten klidný typ, pracoval jako IT specialista v jedné velké firmě na Pankráci, nikdy moc nemluvil, ale když už něco řekl, stálo to za to. Petra byla jeho pravý opak – energická, upovídaná, vždycky měla plán.

Jenže poslední měsíce se něco změnilo. Petra byla unavená, pohublá a její smích byl pryč. „Lenko, já už nemůžu,“ šeptla mi tehdy na lavičce u řeky. „Martin… on prostě nechce být táta. Od té doby, co se Tomášek narodil, je jako vyměněný. Přestali jsme spolu mluvit, on chodí domů pozdě, někdy vůbec nepřijde.“

Vzpomněla jsem si na jednu večeři u nich doma před pár týdny. Martin seděl u stolu, koukal do mobilu a sotva promluvil. Když Tomášek začal plakat, Petra ho šla utišit a Martin jen protočil oči. Tehdy jsem si myslela, že je unavený z práce. Teď mi došlo, že je to mnohem horší.

„A co ti řekl?“ zeptala jsem se opatrně.

Petra si otřela slzy. „Včera večer mi řekl, že to dítě nikdy nechtěl. Že ho to dusí. Prý měl pocit, že když se Tomášek narodí, něco v něm umře. A teď… teď už prý necítí vůbec nic.“

Zamrazilo mě. Vždyť ještě před rokem plánovali společnou dovolenou na Šumavě a Martin Petře nosil snídani do postele. Co se mohlo stát?

„Snažila jsem se s ním mluvit,“ pokračovala Petra. „Navrhovala jsem párovou terapii, chtěla jsem mu pomoct. Ale on jen zvedl ruce a řekl: ‚Petro, já už nemůžu. Chci odejít.‘“

Seděly jsme tam dlouho a já nevěděla, co říct. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše společné chvíle – jak jsme s Petrou vybíraly kočárek v obchodním centru na Chodově, jak jsme se smály nad tím, jak bude Martin měnit pleny. A teď tu seděla zlomená žena s dítětem a muž, který chtěl utéct před vším.

O pár dní později mi Petra volala v noci. „Lenko, on opravdu odešel,“ vzlykala do telefonu. „Nechal mi na stole klíče a dopis: ‚Promiň, ale já tohle nedám.‘“

Byla jsem u ní během půl hodiny. Byt byl tichý, Tomášek spal a Petra seděla na zemi v kuchyni s dopisem v ruce. „Co mám dělat? Jak to mám vysvětlit Tomáškovi? Jak mám žít dál?“

Objala jsem ji a snažila se ji uklidnit. Ale uvnitř mě rostl vztek na Martina. Jak může někdo takhle opustit vlastní rodinu? Vždyť dítě není jen radost a smích – je to i odpovědnost.

Další týdny byly pro Petru peklem. Musela si najít práci na částečný úvazek v knihovně na Smíchově, protože mateřská nestačila ani na nájem malého bytu na Žižkově. Martin posílal alimenty přesně podle tabulek – ani korunu navíc. S Tomáškem se nechtěl vídat vůbec.

Jednou večer jsme seděly u ní doma a ona najednou řekla: „Víš, co je nejhorší? Že si pořád myslím, že jsem něco udělala špatně já.“

„To není tvoje vina,“ odpověděla jsem rychle.

„Ale co když je? Co když jsem ho do toho tlačila moc? Co když jsem měla poznat dřív, že není připravený?“

Mlčela jsem. Věděla jsem, že tahle otázka ji bude pronásledovat ještě dlouho.

Jednoho dne přišel Martin nečekaně k nim domů. Byl bledý, nervózní a v ruce držel igelitku s nějakými věcmi pro Tomáška.

„Petro… já… já nevím, jak mám být táta,“ začal nejistě.

Petra ho chvíli pozorovala a pak tiše řekla: „To jsi měl řešit dřív.“

Martin sklopil oči. „Já vím. Ale bojím se… bojím se selhání.“

„A myslíš, že já se nebojím?“ vybuchla Petra poprvé za celou dobu. „Myslíš, že je to pro mě jednoduché? Ale aspoň neutíkám!“

Martin odešel stejně rychle, jako přišel.

Dnes je to rok od té doby, co Martin odešel definitivně. Petra je silnější než kdy dřív – zvládá práci i dítě sama a pomalu se učí znovu smát. Ale jizvy zůstaly.

Občas si říkám: Kolik takových Martinů mezi námi žije? Kolik žen si myslí, že selhaly – přitom jen někdo jiný utekl před odpovědností? A proč je pořád tak těžké o tom mluvit nahlas?