Když Marek odešel: Příběh Zofie, která našla lásku tam, kde ji nečekala

„Zasloužím si víc, Zofie.“ Jeho hlas byl klidný, až mě to děsilo. Marek stál u dveří s kufrem v ruce, jeho oči se mi vyhýbaly. Držela jsem v dlani jeho obrácenou snubní prsten, který nechal na stole vedle nedopité kávy. Bylo mi dvaapadesát a měla jsem pocit, že mi někdo vytrhl srdce z těla.

„A co já, Marku? Co já teď budu dělat?“ šeptla jsem, ale on už byl pryč. Dveře se za ním zabouchly a v bytě zůstalo ticho, které mě dusilo. Všude kolem mě byly stopy našeho společného života – fotky z dovolených na Šumavě, hrníčky s našimi jmény, starý svetr, který jsem mu kdysi upletla. Všechno najednou ztratilo smysl.

Sedla jsem si na gauč a rozplakala se. Slzy mi stékaly po tvářích a já si připadala jako někdo cizí ve vlastním domě. Po pětadvaceti letech manželství mě Marek opustil kvůli mladší ženě – Lucii z jeho práce. Věděla jsem o ní už dlouho, ale doufala jsem, že je to jen přechodné poblouznění. Mýlila jsem se.

První týdny byly nejhorší. Každé ráno jsem vstávala s pocitem prázdnoty a beznaděje. Dcery – Klára a Tereza – mi volaly, ale já jim lhala do telefonu, že jsem v pořádku. Nechtěla jsem je zatěžovat svým smutkem. „Mami, přijeď k nám na víkend,“ prosila Klára. „Nechci být na obtíž,“ odpovídala jsem pokaždé.

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Najednou mi došlo, že takhle už dál žít nechci. Vzala jsem si kabát a šla ven. Procházela jsem se po sídlišti, kde jsme s Markem vychovali naše děti, kde jsme slavili Vánoce i narozeniny. Každý kout mi připomínal minulost.

V parku jsem potkala souseda Karla. Byl vdovec už několik let a často jsme se zdravili na chodbě. „Zofie, co tu děláte tak pozdě?“ zeptal se starostlivě.

„Nemůžu spát,“ přiznala jsem a cítila, jak se mi třesou ruce.

„Pojďte na čaj,“ navrhl nečekaně. Zaváhala jsem, ale nakonec souhlasila. V jeho bytě voněla máta a na stole ležela rozečtená kniha od Hrabala.

„Marek odešel,“ řekla jsem tiše.

Karel jen přikývl. „To je těžké. Ale věřte mi, časem to přebolí.“

Seděli jsme dlouho do noci a povídali si o všem možném – o dětech, o práci, o tom, jaké to je být najednou sám. Poprvé od Markova odchodu jsem se necítila úplně sama.

Další týdny jsme se s Karlem vídali častěji. Pomáhal mi s opravou kapajícího kohoutku, já mu zase pekla koláče podle receptu mojí babičky. Smáli jsme se spolu a já si uvědomila, že život může být i po padesátce krásný.

Jednou večer mi zavolala Tereza: „Mami, slyšela jsem od sousedky, že tě viděla s Karlem. Co se děje?“

„Nic zvláštního,“ odpověděla jsem nejistě.

„Tati je to jedno?“ vyhrkla najednou.

Zamrazilo mě. „Tereza, tvůj otec má svůj život. Já taky musím žít dál.“

Dcera mlčela a pak tiše řekla: „Jen chci, abys byla šťastná.“

S Karlem jsme spolu začali trávit víc času – chodili jsme do kina, na výlety do lesa i na koncerty v kulturním domě. Lidé v domě si začali šeptat a já cítila pohledy za zády. Jednou mě dokonce zastavila sousedka paní Novotná: „Zofie, není to trochu brzo? Marek odešel teprve před pár měsíci.“

Zrudla jsem studem i vztekem zároveň. „A kdy je ten správný čas?“ zeptala jsem se jí.

Večer jsem o tom přemýšlela dlouho do noci. Proč bych měla žít podle očekávání ostatních? Proč bych měla čekat na svolení být zase šťastná?

Jednoho dne mi Marek zavolal. „Zofie, můžeme si promluvit?“ Jeho hlas zněl unaveně.

Sešli jsme se v kavárně na rohu ulice, kde jsme kdysi chodili na zákusky po nedělní procházce. Marek vypadal starší a unavenější než dřív.

„Lucie odešla,“ řekl bez obalu.

Mlčela jsem.

„Udělala jsi dobře, že jsi šla dál,“ pokračoval tiše. „Já… já nevím, co mám dělat.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé necítila bolest ani vztek. Jen smutek nad tím vším promarněným časem.

„Marku, každý máme právo hledat štěstí,“ řekla jsem nakonec.

Když jsem se vracela domů, cítila jsem zvláštní klid. Karel na mě čekal u dveří s kyticí tulipánů.

„Zofie,“ usmál se nesměle, „půjdeme dneska do divadla?“

Přikývla jsem a poprvé po dlouhé době se opravdu těšila na další den.

Dnes už vím, že život nekončí jedním rozchodem nebo zradou. Je to jen další kapitola našeho příběhu – a záleží jen na nás, jak ji napíšeme.

Možná bych se měla ptát: Kolik odvahy je potřeba k tomu začít znovu? A kolik štěstí si vlastně zasloužíme?