Kolik táta vlastně dostává důchod? A proč bych to měl vědět?

„Kolik tvůj táta vlastně bere důchod?“ zeptal se mě Petr u oběda v naší malé kuchyňce v kanceláři. Zvedl jsem oči od talíře s gulášem a jen pokrčil rameny. „Nevím. A upřímně, ani mě to nikdy nezajímalo.“

Petr se zasmál, ale jeho smích byl trochu nervózní. „No, já to musím vědět. Máma už skoro všechno utratí za léky a zbytek jí posílám já. Kdybych nevěděl, kolik má, tak bychom byli dávno na ulici.“

V tu chvíli se do hovoru vložila i Jana: „Já mám zase opačný problém. Táta mi nikdy neřekl, kolik bere, ale pořád si stěžuje, že nemá na nic peníze. Přitom vím, že má našetřeno víc než já.“

Seděl jsem tam a najednou mi bylo trapně. Vždycky jsem si myslel, že je to tátova věc – jeho peníze, jeho důchod, jeho starosti. Ale najednou jsem si uvědomil, že možná dělám chybu. Táta je už přes sedmdesát a žije sám v našem starém bytě na Žižkově. Máma umřela před pěti lety a od té doby jsme spolu mluvili hlavně o počasí nebo o tom, co dávají v televizi.

Když jsem ten den přišel domů, sedl jsem si na gauč a dlouho přemýšlel. Měl bych se víc zajímat? Nebo je to opravdu jen jeho věc? Vzpomněl jsem si na dětství – na to, jak mě táta učil jezdit na kole v parku na Vítkově, jak mi kupoval nanuky a jak mi jednou v noci přinesl čaj, když jsem měl horečku. Tehdy jsem byl jeho svět. Teď jsme si cizí.

Druhý den jsem mu zavolal. „Ahoj tati, jak se máš?“

„Ale jo, jde to,“ odpověděl unaveně. „Zase mě bolí záda. Ale byl jsem dneska v Lidlu, měli tam levné rohlíky.“

Chvíli bylo ticho. Pak jsem se nadechl: „Tati… můžu se tě na něco zeptat? Kolik vlastně bereš důchod?“

Na druhé straně bylo dlouhé ticho. „Proč to chceš vědět?“

„Jen tak… V práci jsme se o tom bavili. Někteří kolegové musí svým rodičům pomáhat s penězi.“

Táta se zasmál – hořce. „Já nepotřebuju tvoje peníze. Celý život jsem makal, abych si zasloužil aspoň trochu klidu na stáří.“

„Já vím, tati… Nechci ti brát hrdost. Jen mě to zajímalo.“

„Mám osm tisíc čistého,“ řekl nakonec tiše. „A z toho platím nájem, léky a jídlo. Občas něco zbyde na pivo.“

Zamrazilo mě. Osm tisíc? To je skoro nic! Vždyť jen nájem v našem bytě je šest tisíc. Jak vůbec přežívá?

„Tati… proč jsi mi to nikdy neřekl?“

„Protože jsi měl svůj život. Nechtěl jsem tě zatěžovat.“

Najednou jsem měl slzy v očích. Celý život jsem si myslel, že je silný a nepotřebuje nikoho. Ale teď jsem viděl starého muže, který počítá každou korunu.

Začal jsem za ním jezdit častěji. Nosil jsem mu nákupy, opravoval kapající kohoutek a jednou za čas jsme spolu zašli do hospody na pivo. Ale pořád mezi námi viselo něco nevyřčeného – pocit studu a hrdosti.

Jednou večer jsme seděli u něj v kuchyni a pili čaj. „Víš, tati,“ začal jsem opatrně, „já bych ti rád pomohl. Nemusíš být na všechno sám.“

Podíval se na mě tvrdým pohledem. „Já nejsem žádná socka! Celý život jsem makal! Nechci být nikomu na obtíž!“

„Já vím… Ale nejsi mi na obtíž. Jsi můj táta.“

Mlčel dlouho. Pak jen tiše řekl: „Děkuju.“

Od té doby jsme spolu mluvili otevřeněji. Začali jsme řešit i věci, o kterých jsme dřív mlčeli – máminu smrt, samotu, strach ze stáří.

Jednou mi řekl: „Víš, nejhorší není chudoba. Nejhorší je být sám.“

A já pochopil, že nejde jen o peníze nebo důchod. Jde o vztah – o to být tu jeden pro druhého.

Dnes už vím, kolik táta bere důchod. Ale hlavně vím, že ho nechci nechat samotného.

Možná bychom se měli všichni víc ptát svých rodičů – nejen kolik mají peněz, ale jak se opravdu mají.

Co myslíte vy? Měli by děti vědět, jak jsou na tom jejich rodiče finančně? Nebo je lepší nechat každého žít svůj život?