Když Marek odešel: Příběh Zofie, která našla lásku tam, kde ji nečekala

„Zasloužím si víc, Zofie.“ Jeho hlas byl klidný, ale v očích měl něco, co jsem nikdy předtím neviděla. Marek stál u dveří s kufrem v ruce, zatímco já jsem v ruce svírala jeho obrácenou snubní prsten. Dveře za ním hlasitě práskly a já zůstala stát v prázdném bytě, kde ještě před chvílí voněla večeře a smály se naše děti.

Bylo mi dvaapadesát a měla jsem pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Dvacet pět let společných Vánoc, dovolených na Šumavě, večerů u televize i hádek kvůli hloupostem – to všechno bylo najednou pryč. Marek odešel k mladší ženě. Prý chce ještě něco zažít. Prý už mě nemiluje. Jeho slova mě bolela víc než cokoliv jiného.

Sedla jsem si na pohovku a dívala se na fotografie na komodě. Na jedné jsme byli všichni čtyři – já, Marek, naše dcera Klára a syn Tomáš – na chatě u Lipna. Všichni se smějeme, slunce svítí, vypadáme šťastně. Jak je možné, že tohle všechno skončilo? Co jsem udělala špatně?

První týdny byly jako zlý sen. Děti už byly dospělé a žily své životy. Klára mi volala každý večer: „Mami, drž se. On za to nestojí.“ Tomáš byl zdrženlivější, ale když přijel na návštěvu, objal mě tak pevně, že jsem se rozplakala.

Nejhorší byly rána. Probudila jsem se a první myšlenka byla: „Jsem sama.“ V práci v knihovně jsem se snažila tvářit normálně, ale kolegyně Jana si všimla, že nejsem ve své kůži. „Zofie, pojď dneska na kafe,“ navrhla jedno odpoledne. Seděly jsme v malé kavárně u náměstí a já jí všechno řekla. Poprvé jsem to vyslovila nahlas: „Marek mě opustil.“

Jana mě chytla za ruku: „Zofie, jsi silná ženská. To zvládneš.“

Ale já si tak vůbec nepřipadala.

Dny plynuly a já se snažila najít nový smysl života. Začala jsem chodit na procházky do parku, četla jsem knihy, které jsem roky odkládala. Ale pořád jsem měla pocit, že mi něco chybí. Jednoho dne jsem se rozhodla přihlásit do kurzu keramiky v místním kulturním domě. Potřebovala jsem zaměstnat ruce i hlavu.

První hodina byla rozpačitá. Všichni se znali, jen já byla nová. Učitel kurzu, pan Petr – šedovlasý muž s laskavýma očima – mi ukázal, jak správně hníst hlínu. „Nebojte se toho,“ usmál se na mě. „Hlína je jako život – někdy se drolí, ale když ji podržíte pevně, dá se z ní vytvořit něco krásného.“

Začali jsme si povídat během přestávek. Petr byl vdovec, jeho žena zemřela před pěti lety. Měl dvě dospělé děti a žil sám v malém domku na kraji města. Povídali jsme si o knihách, o filmech i o tom, jaké to je začínat znovu po padesátce.

Jednou večer po kurzu mi nabídl odvoz domů. Seděli jsme v jeho staré škodovce a já cítila zvláštní klid. „Víš,“ řekl tiše, „myslel jsem si, že už nikdy nikoho nepotkám. Ale možná jsme oba dostali druhou šanci.“

Začali jsme se vídat častěji. Chodili jsme spolu na výstavy, do divadla i jen tak na procházky kolem řeky. Poprvé po dlouhé době jsem se smála od srdce. Děti si toho všimly – Klára mi jednou řekla: „Mami, jsi jiná. Zase záříš.“

Ale nebylo to jednoduché. Marek mi občas volal kvůli praktickým věcem – rozvodové papíry, majetek – a pokaždé ve mně něco zabolelo. Jednou mi dokonce řekl: „Zofie, možná jsem udělal chybu.“ Ale já už věděla, že cesta zpátky není.

Ne všichni v rodině byli z mého nového vztahu nadšení. Moje sestra Alena mi vyčetla: „Po tak krátké době? Neměla bys být ještě sama?“ Ale já už nechtěla žít podle očekávání ostatních.

Jednoho dne jsme s Petrem seděli u něj na zahradě a pili kávu. Slunce zapadalo a já cítila zvláštní klid. „Myslíš, že máme právo být šťastní i po padesátce?“ zeptala jsem se ho.

Petr se usmál: „Štěstí nemá věkovou hranici.“

Dnes už vím, že měl pravdu. Život po rozvodu není konec světa – může to být začátek něčeho nového a krásného.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Proč lidé odcházejí? A proč je tak těžké odpustit sobě i druhým? Možná právě proto má smysl žít dál a hledat štěstí tam, kde bychom ho nikdy nehledali.

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné začít znovu i po tolika letech?