Když táta nezná svou dceru: Příběh jedné rodiny z Brna

„Klárko, kde máš zase ty bačkory?“ volám do předsíně, zatímco se snažím dobalit svačinu a najít její oblíbený růžový svetr. Klárka se rozběhne kolem mě, v ruce plyšového králíčka, a já už vím, že za pět minut budeme zase ve skluzu. Petr sedí v kuchyni, upřeně kouká do mobilu a usrkává kávu. „Petře, můžeš ji prosím vzít do školky? Já dneska nestíhám.“

Zvedne oči, chvíli přemýšlí a pak se zeptá: „A kam vlastně chodí?“ Na chvíli mi ztuhne krev v žilách. „Do školky na Antonínské, jako každý den poslední dva roky,“ odpovím tiše, ale v hlase mi zní výčitka. Klárka se na mě podívá a pak na něj. „Tati, dneska máme divadlo! Musím mít šaty s motýlky.“ Petr se usměje, pohladí ji po hlavě a řekne: „To je hezký, princezno.“ Ale vím, že netuší, o jaké šaty jde.

Takhle to u nás vypadá skoro každý den. Petr je hodný člověk, pracuje jako projektant a domů chodí pozdě. Když přijde, je unavený a většinou si pustí zprávy nebo si čte na mobilu. Klárka mu chce ukázat obrázek, co nakreslila, ale on jen kývne hlavou a řekne: „To je pěkný.“ Pak se zavře do pracovny. Někdy mám pocit, že žijeme vedle sebe jako spolubydlící.

Pamatuju si dobu, kdy jsme byli šťastní. Když jsem byla těhotná, Petr mi nosil čaj do postele a plánovali jsme společnou budoucnost. Po porodu ale všechno změnil jeho nový projekt v práci. „Musím teď zabrat, je to šance roku,“ říkal tehdy. Já byla doma s miminkem, unavená a sama. Myslela jsem si, že až bude Klárka větší, všechno se zlepší. Ale nestalo se.

Jednou večer jsem seděla v obýváku a dívala se na fotky z Klárčina prvního dne ve školce. Petr tam nebyl – měl důležitou schůzku. Slzy mi tekly po tváři a já si říkala: Proč to všechno táhnu sama? Proč neví, že Klárka nesnáší rajčata? Že má noční můry z čarodějnic? Že její nejlepší kamarádka je Anička? Vždyť je to jeho dcera!

Zkusila jsem s ním o tom mluvit. „Petře, připadám si na všechno sama. Klárka tě potřebuje.“ On jen pokrčil rameny: „Ale vždyť jsem doma. Vydělávám peníze. Co ještě chceš?“ Chtěla jsem křičet: Chci, abys byl TÁTA! Ale místo toho jsem mlčela.

Jednou přišel domů dřív. Klárka seděla u stolu a malovala. „Co to kreslíš?“ zeptal se Petr. „Naši rodinu,“ odpověděla vážně. Podala mu obrázek: byla tam ona, já… a vedle nás malý panáček s mobilem v ruce. Petr se zarazil. „To jsem já?“ zeptal se tiše. Klárka přikývla.

Ten večer jsme spolu dlouho nemluvili. Já si v duchu přehrávala všechny ty chvíle, kdy jsem ho omlouvala před Klárkou: „Tatínek je unavený… Tatínek musí pracovat…“ Ale co když už jí tím ubližuju?

Začala jsem být podrážděná. Každá maličkost mě rozčilovala – ponožky na zemi, neumyté nádobí, jeho věčné mlčení. Jednou jsem vybuchla: „Víš vůbec, jakou má Klárka velikost bot? Nebo jakou pohádku má nejradši?“ Petr se na mě podíval jako na cizího člověka. „Proč na mě pořád útočíš?“

Začali jsme se hádat častěji. Klárka se schovávala pod stolem nebo utíkala k babičce. Jednou mi řekla: „Mami, proč je tatínek pořád smutný?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Rozhodla jsem se vyhledat pomoc. Našla jsem psycholožku – paní doktorku Novotnou – a přesvědčila Petra, aby šel se mnou. První sezení bylo trapné ticho. Paní doktorka se zeptala: „Petře, co pro vás znamená být otcem?“ Dlouho mlčel a pak řekl: „Nevím… Asi bych měl být víc doma.“

Začali jsme chodit pravidelně. Pomalu jsme rozplétali uzly mezi námi. Petr přiznal, že má strach – že neví, jak s Klárkou mluvit, že ho děsí představa selhání jako táta. Nikdy mu nikdo neukázal, jak být otcem – jeho vlastní táta byl věčně v práci nebo v hospodě.

Začali jsme dělat malé změny. Petr jednou týdně vodil Klárku do školky – poprvé zabloudili a přišli pozdě, ale smáli se tomu ještě večer u večeře. Naučil se vařit její oblíbené palačinky (i když první pokus skončil spálenou pánví). Začal jí číst pohádky před spaním – nejdřív nejistě, pak s nadšením.

Není to dokonalé. Pořád máme krize i hádky. Ale když vidím Klárku, jak mu běží naproti s výkřikem „Tati!“, mám pocit, že to všechno stálo za to.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik rodin kolem nás žije stejně? Kolik žen táhne všechno sama a bojí se říct si o pomoc? A kolik mužů by chtělo být lepšími otci – kdyby jen věděli jak?

Možná je čas začít o tom mluvit nahlas.

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že může člověk opravdu změnit svůj vztah ke svému dítěti – nebo je už někdy pozdě?