Zmizení mého syna: Příběh matky, která musela čelit pravdě

„Paní Novotná?“ ozvalo se za dveřmi, zatímco venku bubnoval déšť do parapetu. Otevřela jsem a přede mnou stála mladá žena s uplakanýma očima, v pomačkaném kabátu, ruce se jí třásly. „Dobrý den… já… jsem snoubenka vašeho syna. Ale… on zmizel. Už dva týdny. A nikdo neví, kde je.“

Zůstala jsem stát jako přimražená. Snoubenka? Můj syn mi nikdy neřekl, že by měl vážnou známost, natož aby byl zasnoubený. V hlavě mi vířily otázky, zatímco jsem ji zvala dál do bytu. „Jak to myslíte, že zmizel? Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše.

Posadila se na pohovku a rozhlédla se po našem malém obýváku, kde ještě visely fotky mého syna Filipa z dětství – na kole, s vysvědčením, na maturitním plese. „Jmenuji se Klára. S Filipem jsme spolu byli skoro rok. Poslední měsíc byl zvláštní… byl nervózní, často odcházel z bytu bez vysvětlení. Pak jednoho dne prostě nepřišel domů. Jeho mobil je vypnutý, policie říká, že je dospělý a může odejít dobrovolně… Ale já vím, že by mě jen tak neopustil.“

Srdce mi bušilo až v krku. Filip byl vždycky uzavřený, ale nikdy by mě nenechal v nevědomosti. „Proč mi o vás nikdy neřekl?“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stačila zastavit.

Klára sklopila oči. „Myslím… měl pocit, že byste ho nepochopila. Říkal, že jste na něj přísná.“

Ta slova mě bodla jako nůž. Vždycky jsem chtěla pro Filipa jen to nejlepší – aby vystudoval, našel si dobrou práci, nenechal se strhnout špatnou partou. Možná jsem ho tím ale od sebe odtlačila.

„Kdy jste ho viděla naposledy?“ zeptala jsem se.

„Před dvěma týdny v pátek ráno. Políbil mě na rozloučenou a řekl, že večer přijde dřív. Nepřišel.“

V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Vzpomněla jsem si na poslední telefonát s Filipem – byl podrážděný, odmítal přijít na nedělní oběd. Prý má moc práce.

„A co jeho kamarádi? Práce?“

Klára zavrtěla hlavou. „Nikdo nic neví. V práci řekli, že si vzal volno. Jeho nejlepší kamarád Petr říká, že se mu Filip poslední týdny vyhýbal.“

Bylo to jako zlý sen. Vždycky jsem si myslela, že svého syna znám – i když jsme spolu poslední roky moc nemluvili.

„Můžu vidět jeho pokoj?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

Klára přikývla a společně jsme prošly chodbou do jeho starého pokoje. Všechno bylo na svém místě – plakáty kapely Kryštof na stěně, staré učebnice na poličce, vůně jeho kolínské ve vzduchu.

„Našli jste něco zvláštního? Dopis? Cokoliv?“

Klára vytáhla z kapsy pomačkaný papír. „Tohle jsem našla v jeho bundě.“ Podala mi lístek s několika slovy: „Musím to vyřešit sám. Omlouvám se.“

Slzy mi vyhrkly do očí. Co musel řešit? Proč mi nic neřekl?

Další dny jsme s Klárou obcházely Filipovy známé, ptaly se v jeho oblíbené kavárně na Letné, dokonce jsme navštívily jeho bývalého učitele z gymplu pana Dvořáka. Nikdo nic nevěděl.

Začaly se objevovat drby – někdo tvrdil, že Filipa viděl u nádraží v Holešovicích s nějakým podivným mužem; jiný zas říkal, že prý měl dluhy.

Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu a přehrávala si v hlavě všechny naše hádky – jak jsem mu vyčítala špatné známky, jak jsem ho nutila chodit na práva místo toho, aby studoval hudbu, kterou miloval.

Klára přišla tiše do kuchyně a sedla si naproti mně. „Myslíte… myslíte, že odešel kvůli nám?“

Nevěděla jsem co odpovědět. Možná ano. Možná jsme oba byli tak zabraní do svých představ o tom druhém, že jsme zapomněli naslouchat.

Po týdnu přišel anonymní e-mail: „Filip je v pořádku. Potřebuje čas.“ Policie to nebrala vážně – prý to může být žert nebo Filip sám.

Ale já věděla své – poznala jsem jeho styl psaní. Bylo to od něj.

Začala jsem chodit do jeho pokoje každý večer a sedávala tam potmě mezi jeho věcmi. Přemýšlela jsem o tom, jaké chyby jsem udělala jako matka. Proč jsme si nebyli blíž? Proč jsem mu nedovolila být tím, kým chtěl být?

Jednoho rána zazvonil zvonek znovu. Otevřela jsem dveře a tam stál Filip – vyčerpaný, zarostlý, ale živý.

„Mami… promiň,“ zašeptal a rozplakal se mi v náručí.

Později mi vyprávěl o svých dluzích – půjčil si peníze na hudební vybavení a bál se přiznat doma i Kláře. Utíkal před věřiteli i před sebou samým.

Klára mu odpustila a já taky – ale něco mezi námi zůstalo zlomené.

Dnes už je Filip zpátky doma a snažíme se začít znovu – pomalu a opatrně.

Někdy si ale večer sednu do jeho pokoje a ptám se sama sebe: Kde jsme udělali chybu? A kolik rodičů vlastně zná své děti doopravdy?