Deset let bez Karla: Ozvěny ztracené lásky

„Proč jsi to udělal, Karle? Proč jsi odešel?“ vyhrkla jsem, sotva se za ním zavřely dveře mého bytu v paneláku na Proseku. Stál tam, po deseti letech, s šedivějšími vlasy a očima, které už nebyly tak jasné jako dřív. V ruce držel tu samou aktovku, se kterou kdysi chodil do práce. Bylo to jako zlý sen, který se vrátil.

„Aleno, já…“ začal tiše, ale já ho přerušila. „Neříkej mi, že jsi to nechtěl. Neříkej mi, že tě to mrzí. Deset let! Deset let jsem žila s tím, že jsi mi nechal jen pár řádků na stole a zmizel.“

Karel sklopil hlavu. „Já vím. Nemám právo tě o nic žádat. Ale potřeboval jsem tě vidět.“

Zasmála jsem se hořce. „A proč zrovna teď? Protože ti došla trpělivost s tou mladou? Nebo ti došly peníze?“

Zavládlo ticho. Vzduch byl těžký, jako by se v něm vznášela všechna ta nevyřčená slova z minulosti. Vzpomněla jsem si na ten den před deseti lety. Bylo pondělí ráno, Karel odešel do práce jako vždycky. Jenže už se nevrátil. Na stole zůstala jen jeho krátká omluva: „Promiň, Aleno. Neumím ti to vysvětlit.“

Tehdy jsem si připadala jako ve špatném filmu. Volala jsem jeho kolegům, jeho sestře Janě, dokonce i jeho matce v Pardubicích. Nikdo nic nevěděl nebo nechtěl říct. Až později jsem se doslechla od sousedky paní Dvořákové, že ho viděla s nějakou mladou ženou v kavárně na Andělu. Pak už se šeptanda rozjela naplno.

První týdny byly nejhorší. Každé ráno jsem vstávala s nadějí, že se vrátí a všechno vysvětlí. Každý večer jsem usínala s pocitem zrady a ponížení. Lidé v domě mě litovali nebo se mi vyhýbali. Moje dcera Lucie byla tehdy na vysoké a já jí musela lhát, že je táta jen na služební cestě.

Karel mi posílal peníze na účet. Pravidelně, každý měsíc. Ani jednou jsem je nepoužila. Vždycky jsem je poslala zpátky. Nechtěla jsem jeho lítost ani jeho almužnu. Chtěla jsem odpovědi.

Roky plynuly a já se naučila žít sama. Práce v knihovně mi dávala smysl a klid. Lucie se vdala a odstěhovala do Brna. Já zůstala v našem bytě – mezi starými fotkami a vzpomínkami, které nešly vyhodit.

A teď tu Karel stál znovu. Vypadal unaveně a zlomeně.

„Aleno, já… tehdy jsem byl zbabělec,“ řekl tiše. „Myslel jsem si, že když odejdu bez vysvětlení, bude to pro tebe jednodušší.“

„Jednodušší?“ vyprskla jsem. „Víš vůbec, co jsi mi udělal? Jaké to bylo vysvětlovat Lucii, proč její táta zmizel? Jaké to bylo chodit po sídlišti a poslouchat ty řeči?“

Karel si sedl na kraj pohovky a složil hlavu do dlaní.

„Ta žena… byla o dvacet let mladší,“ přiznal nakonec. „Myslel jsem si, že začnu znovu. Že budu šťastný.“

„A byl jsi?“ zeptala jsem se ostře.

Zavrtěl hlavou. „Ne. Po pár letech mě opustila taky.“

Cítila jsem směs vzteku a lítosti. Chtěla jsem ho nenávidět, ale zároveň mě bodalo u srdce při pohledu na jeho zlomenost.

„Proč jsi přišel?“ zeptala jsem se tišeji.

„Protože už nemám nikoho,“ zašeptal Karel. „Moje matka zemřela loni, Jana se mnou nemluví… A Lucie…“

„Lucie tě nechce vidět,“ přerušila jsem ho tvrději, než jsem chtěla.

Karel přikývl a v očích měl slzy.

Seděli jsme mlčky dlouhé minuty. Venku začalo pršet a kapky bubnovaly na parapet.

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli u televize a smáli se starým českým komediím. Na dovolené v Krkonoších, kdy jsme se hádali kvůli rozbitému stanu i na to, jak jsme spolu slavili Vánoce u mé maminky v Jičíně.

„Co ode mě chceš?“ zeptala jsem se nakonec.

„Nic,“ odpověděl Karel zlomeně. „Jen… odpuštění.“

Zavřela jsem oči a snažila se najít v sobě sílu odpustit mu všechno to ponížení a bolest.

„Nevím, jestli to dokážu,“ přiznala jsem upřímně.

Karel vstal a pomalu zamířil ke dveřím.

„Děkuju, že jsi mě aspoň vyslechla,“ řekl tiše.

Když za ním zaklaply dveře, zůstala jsem sedět v tichu svého bytu a poprvé po letech plakala nahlas.

Možná je odpuštění těžší než nenávist. Možná je čas pustit minulost a začít znovu – ale jak?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit člověku, který vám zlomil srdce?