Tajemství za obrazovkou: Co jsem našla v dceřině starém notebooku

„Proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?“ šeptám sama sobě, zatímco se mi ruce třesou nad klávesnicí. V obýváku je ticho, jen tikot hodin a vzdálené zvuky tramvají z ulice. Stojím u starého stolu, na kterém leží notebook, který měl už dávno skončit na sběrném dvoře. Ale dnes večer jsem ho zapnula – možná z nostalgie, možná proto, že mi dcera poslední dobou připadá vzdálenější než kdy dřív.

Na ploše bliká složka s názvem „Toto mamce neukážu“. Srdce mi poskočí. Vím, že bych neměla. Ale zvědavost je silnější než výčitky svědomí. Kliknu.

Uvnitř jsou desítky souborů. Fotky, textové dokumenty, videa. První otevřený dokument je deník. „Dneska mě máma zase seřvala kvůli známkám. Nechápe, jak je to ve škole těžký…“ Čtu dál a každé slovo mě bodá do srdce. Nepoznávám se v těch větách. Jsem opravdu taková? Tak nespravedlivá, necitlivá? Vždyť jsem chtěla jen to nejlepší.

Najednou slyším klíč v zámku. Dcera – Klára – se vrací domů. Rychle zavírám notebook, ale vím, že už je pozdě. Vchází do pokoje a její pohled sklouzne na stůl.

„Co děláš s mým starým notebookem?“ ptá se podezřívavě.

„Jen jsem ho chtěla vyčistit před vyhozením…“ odpovídám nejistě.

Klára si mě chvíli měří pohledem. „Našla jsi něco?“

Mlčím. Nechci lhát, ale pravda je příliš těžká na vyslovení. Nakonec jen přikývnu.

„Takže jsi to četla,“ řekne tiše a v očích se jí zaleskne slza.

„Kláro… já… nevěděla jsem, že se takhle cítíš.“

„Protože se nikdy nezeptáš! Pořád jen řešíš školu, úklid, peníze… Nikdy ses nezeptala, jestli jsem šťastná.“

Její slova mě zasáhnou jako facka. Vzpomínám si na všechny ty večery, kdy jsem jí říkala, ať si uklidí pokoj, ať se učí na testy, kdy jsem ji nutila chodit na kroužky, které ji nebavily. Myslela jsem si, že ji tím připravuji na život. Ale co když jsem ji jen dusila?

Klára si sedne naproti mně a chvíli mlčíme. Pak začne mluvit o věcech, které jsem nikdy neslyšela: o šikaně ve škole, o pocitu osamělosti, o tom, jak jí chybí táta, který nás opustil před pěti lety. O tom, jak se bojí budoucnosti a jak má pocit, že mě pořád jen zklamává.

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ ptám se tiše.

„Protože bych tě zklamala ještě víc,“ odpoví a rozpláče se.

Objímám ji a poprvé po letech cítím, že mezi námi padla nějaká bariéra. Ale zároveň mě zaplavuje vina – kolik let jsem žila v domnění, že všechno zvládám správně? Kolik bolesti jsem přehlížela?

Dny plynou a já se snažím změnit. Místo výčitek nabízím Kláře naslouchání. Místo rad – otázky. Je to těžké; někdy mám pocit, že už je pozdě. Ale Klára mi začíná věřit. Jednou večer mi ukáže další složku – tentokrát s fotkami z dětství. Smějeme se spolu nad obrázky z dovolené v Krkonoších, vzpomínáme na pečení cukroví u babičky v Pardubicích.

Ale ne všechno je růžové. Jednoho dne přijde Klára domů uplakaná – spolužačka ji veřejně ponížila na sociálních sítích. Sedíme spolu u stolu a já poprvé nevím, co říct. Jen ji držím za ruku a nechám ji mluvit.

Večer si lehnu do postele a přemýšlím: Jak moc jsme jako rodiče slepí k tomu, co naše děti skutečně prožívají? Kolik tajemství skrývají za obrazovkami svých počítačů? A kolik z nich by nám možná rády řekly – kdybychom uměli naslouchat?

Možná je čas přestat být jen rodičem a začít být i člověkem. Možná je čas přestat soudit a začít chápat.

A tak se ptám: Kolik toho opravdu víme o svých dětech? A kolik toho jsme ochotni slyšet?