Když minulost zaklepe na dveře: Příběh Anny a Petra po 35 letech

„Anko?“ ozvalo se za mnou, když jsem se snažila nacpat poslední rohlík do přeplněné tašky. Ten hlas. Ztuhla jsem. V ruce mi zůstala igelitka s nákupem, v hlavě mi zabzučelo. Otočila jsem se a uviděla ho – Petra. Po pětatřiceti letech. Všechno kolem mě se rozmazalo, jen jeho oči byly ostré jako břitva.

„To snad není možné,“ zašeptala jsem, spíš pro sebe než pro něj. Všechno se mi vrátilo – vůně sena z toho léta na chalupě u babičky, jeho smích, když mě tahal za cop, i to, jak mě poprvé políbil za stodolou. A taky ten den, kdy odešel a už se nikdy neozval.

„To jsi opravdu ty?“ zeptal se Petr a já v jeho hlase slyšela stejnou nejistotu, jakou jsem cítila já. Lidé kolem nás proudili dál, nikdo si nevšímal dvou stárnoucích lidí uprostřed nákupního centra, kteří se na sebe dívají jako dva puberťáci.

„Ano…“ vydechla jsem. „To jsem já.“

Chvíli jsme stáli v trapném tichu. Pak Petr navrhl: „Nezajdeme na kávu? Máme si asi hodně co říct.“

Seděli jsme v kavárně s výhledem na parkoviště. Petr byl starší, měl šediny ve vlasech a vrásky kolem očí, ale pořád to byl on. Povídali jsme si o všem možném – o dětech, práci, o tom, jak jsme zestárli. Ale mezi každým slovem visela nevyřčená otázka: Proč jsi odešel? Proč jsi mě nechal?

Nakonec jsem to nevydržela a zeptala se: „Proč jsi tehdy zmizel? Čekala jsem na tebe celé léto…“

Petr sklopil oči. „Tvůj táta mi řekl, že už tě nikdy nemám hledat. Že pro tebe nejsem dost dobrý. A já… byl jsem zbabělec. Utekl jsem.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Můj táta… vždycky měl jasnou představu o tom, s kým bych měla být. Nikdy jsem mu to neodpustila – ani sobě, že jsem mu dovolila rozhodovat za mě.

„Víš, že jsem tě nikdy nepřestala milovat?“ řekl Petr tiše.

Zamrazilo mě. Měla bych být šťastná? Nebo naštvaná? Mám doma manžela – Karla. Dvě dospělé děti. Ale najednou jsem si připadala jako ta sedmnáctiletá holka, která stojí před rozhodnutím, které jí změní život.

„Mám rodinu,“ řekla jsem nakonec. „A ty?“

Petr přikývl. „Mám syna. Ale rozvedl jsem se před lety.“

V tu chvíli mi došlo, že minulost nikdy úplně nezmizí. Že ji nosíme v sobě jako jizvu, která občas zabolí.

Doma jsem byla jako tělo bez duše. Karel si toho všiml hned večer.

„Co se děje?“ zeptal se u večeře.

„Nic… jen jsem unavená,“ zalhala jsem.

Ale večer v posteli jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely vzpomínky na Petra – na to, co mohlo být, kdybych měla odvahu postavit se tátovi.

Druhý den mi Petr napsal zprávu: „Můžeme se ještě vidět? Potřebuji ti něco říct.“

Sešli jsme se v parku pod starou lípou, kde jsme kdysi sedávali jako děti. Petr byl nervózní.

„Anko… já tě nikdy nepřestal hledat. Každý rok jsem jezdil do tvého rodného města a doufal, že tě potkám.“

Zavřela jsem oči a cítila slzy na tvářích.

„Proč mi to říkáš teď?“ zeptala jsem se.

„Protože už nechci nic skrývat. Protože tě pořád miluju.“

Stála jsem tam a nevěděla, co říct. V hlavě mi běžely obrazy mé rodiny – Karla, který mě vždycky podporoval, dětí, které by nepochopily, proč jejich máma najednou odchází za někým jiným.

„Nemůžu ti dát to, co chceš,“ řekla jsem tiše.

Petr přikývl a v očích měl slzy.

Doma mě čekal Karel s hrníčkem čaje.

„Víš… kdybys někdy chtěla mluvit o tom, co tě trápí… Jsem tady,“ řekl tiše.

V tu chvíli mi došlo, jak moc ho miluju – jinak než Petra, ale možná hlouběji.

Celou noc jsem přemýšlela o tom, jak moc naše životy ovlivňují rozhodnutí druhých – rodičů, partnerů… A jestli máme právo hledat štěstí i za cenu bolesti těch druhých.

Ráno jsem napsala Petrovi poslední zprávu: „Děkuju ti za všechno. Ale musím zůstat tam, kde je moje rodina.“

Sedím teď u okna a dívám se na Karla, jak zalévá kytky na balkoně. Možná nikdy nezapomenu na Petra a na to léto u babičky. Ale vím jistě jedno: minulost už změnit nemůžu. Můžu jen žít dál a snažit se být šťastná tady a teď.

Někdy si ale kladu otázku: Co by bylo, kdybych tehdy neposlechla tátu? Byla bych dnes šťastnější? Nebo bych litovala ještě víc? Co myslíte vy?