„Petro, víš, že její rodiče jsou rozvedení, že? Ona sama neví, co je to opravdová láska.“

„Petro, víš, že její rodiče jsou rozvedení, že? Ona sama neví, co je to opravdová láska.“ Ta věta mě bodla do srdce jako nůž. Slyšela jsem ji za dveřmi kuchyně, když si moje máma povídala s tetou Janou. Bylo mi tehdy čtrnáct a od té doby se mi v hlavě usadila jako otravný komár. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo osm. Táta odešel za jinou, máma zůstala sama se mnou a mladším bráchou Tomášem. Od té doby byl náš byt v paneláku na Jižním Městě plný ticha, které občas přerušil jen mámin pláč nebo Tomášovo vzteklé bouchání dveřmi.

Nikdy jsem neviděla rodiče obejmout se nebo se na sebe podívat s láskou. Všechno bylo jen o povinnostech: kdo vyzvedne Tomáše ze školy, kdo koupí rohlíky, kdo zaplatí složenky. Když jsem se ptala mámy, proč už nejsou s tátou spolu, řekla jen: „Láska je na nic. Stejně to vždycky skončí špatně.“

A tak jsem vyrůstala s pocitem, že láska je něco nebezpečného. Něco, co bolí a ničí rodiny. Ve škole jsem byla tichá, držela si odstup od kluků i holek. Když mě v deváté třídě pozval Honza na zmrzlinu, odmítla jsem. Bála jsem se, že když někoho pustím k sobě blíž, zase to skončí slzami a křikem.

Všechno se změnilo až na gymplu. Tam jsem potkala Kláru – holku s největším smíchem na světě a očima, které viděly až do duše. „Ty jsi taková zvláštní,“ řekla mi jednou po hodině češtiny. „Jako bys pořád čekala, že tě někdo zradí.“

Měla pravdu. Ale Klára byla vytrvalá. Tahala mě na koncerty do Akropole, na procházky po Vltavě i na letní festivaly. Díky ní jsem poprvé zažila pocit, že někam patřím. Ale když jsem jí jednou řekla o rozvodu rodičů a o tom, jak se bojím vztahů, jen mě objala a řekla: „Tohle nejsi ty. To je jejich příběh, ne tvůj.“

Ve třeťáku jsem potkala Petra. Měl kudrnaté vlasy a smál se tak nahlas, že ho slyšela celá škola. Pozval mě na rande do kina Lucerna a já poprvé v životě kývla. Bylo to krásné – drželi jsme se za ruce a já měla pocit, že svět je najednou barevnější.

Jenže pak přišla první hádka. Kvůli hlouposti – zapomněl mi napsat zprávu, že přijde později. Já seděla doma a v hlavě mi běžely všechny ty scénáře: určitě mě podvádí, určitě už mě nemá rád. Když přišel, vybuchla jsem: „Proč jsi mi nenapsal? Už tě nezajímám?“

Petr se na mě nechápavě podíval: „Co blázníš? Měl jsem poradu! Proč mi nevěříš?“

A tehdy to začalo – kolotoč nedůvěry a strachu. Každý jeho pozdní příchod byl pro mě důkazem, že mě opustí jako táta mámu. Každý jeho úsměv pro jinou holku byl jako rána do žaludku.

Jednou večer jsme seděli u mě v pokoji a Petr řekl: „Víš, tvoje máma mi jednou řekla, že jsi nejistá kvůli tomu rozvodu. Ale já tě mám rád takovou, jaká jsi. Jen bych chtěl, abys mi víc věřila.“

Rozbrečela jsem se. „Já nevím jak! Nikdy jsem neviděla, jak vypadá opravdová láska! Bojím se, že tě ztratím.“

Petr mě objal a šeptal mi do vlasů: „Já nikam nejdu.“ Ale v očích měl smutek.

Nakonec jsme spolu vydrželi dva roky. Bylo to jako jízda na horské dráze – chvíli štěstí, chvíli strach a výčitky. Když jsme se rozešli, měla jsem pocit, že už nikdy nikoho nebudu milovat.

Po maturitě jsem šla studovat psychologii na Karlovku. Tam jsem poprvé slyšela o tom, jak moc nás ovlivňuje rodinné prostředí a jak si neseme vzorce chování z dětství do dospělosti. Najednou mi to všechno začalo dávat smysl.

Začala jsem chodit na terapii k paní doktorce Novotné. První hodiny byly hrozné – brečela jsem skoro pořád a měla pocit, že selhávám i tam. Ale postupně jsem začala chápat, že nejsem svými rodiči. Že mám právo být šťastná a milovaná.

Jednoho dne mi máma zavolala: „Můžeme si promluvit?“ Seděly jsme spolu u stolu v kuchyni a ona najednou řekla: „Víš, já ti asi nikdy neřekla pravdu o tom rozvodu s tátou. Nešlo jen o něj – já sama jsem byla nešťastná a neuměla milovat.“

Dlouho jsme mlčely. Pak jsem jí vzala ruku a poprvé v životě cítila, že jsme si blíž než kdy dřív.

Dnes je mi třiadvacet a mám za sebou několik pokusů o vztah – některé skončily dřív než začaly, jiné bolely víc než rozchod rodičů. Ale už vím jedno: láska není jistota ani pohádka. Je to odvaha věřit znovu i po zklamáních.

Někdy večer sedím u okna svého malého bytu na Vinohradech a přemýšlím: Může člověk opravdu překonat stíny své minulosti? Nebo jsme navždy odsouzeni opakovat chyby svých rodičů? Co si o tom myslíte vy?