Když se minulost vrátí: Příběh Anny a Petra po 35 letech

„Anko?“ ozvalo se za mnou, když jsem se snažila nacpat poslední rohlíky do přeplněné tašky. Ten hlas. Zastavila jsem se uprostřed proudícího davu v obchodním centru na Chodově, srdce mi vynechalo úder. Otočila jsem se a spatřila Petra. Vlasy měl prošedivělé, ale jeho oči byly pořád stejné – hluboké, modré, trochu smutné. V tu chvíli se mi vrátilo všechno: vůně horkého léta na chatě u Sázavy, jeho smích, dotek jeho ruky na mé šíji, když jsme byli ještě děti a svět byl jednoduchý.

„Petře?“ vydechla jsem. Stáli jsme proti sobě jako dva cizinci, které spojuje dávná bolest. Všechno kolem mě zmizelo – ruch obchodního centra, pípání pokladen, dokonce i tíha nákupních tašek. V hlavě mi běžely vzpomínky jako starý film.

„To snad není možné,“ řekl tiše a pousmál se. „Po tolika letech…“

Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v krku. Vzpomněla jsem si na poslední dopis, který mi nikdy neposlal. Na to, jak jsem ho tehdy našla s Lenkou – mojí nejlepší kamarádkou – v objetí za stodolou. Bylo mi osmnáct a myslela jsem si, že svět skončil.

„Jak se máš?“ zeptal se opatrně. Jeho hlas byl plný nejistoty.

„Dobře,“ zalhala jsem. „A ty?“

„Taky dobře,“ odpověděl a oba jsme věděli, že to není pravda.

Chvíli jsme stáli v trapném tichu. Lidé kolem nás proudili dál, nikdo si nás nevšímal. Jen já cítila, jak se mi podlamují kolena.

„Víš… často na tebe myslím,“ řekl najednou Petr. „Na to léto. Na všechno.“

Chtěla jsem mu říct, že já taky. Ale místo toho jsem se zeptala: „Proč jsi mi tehdy nic nevysvětlil?“

Petr sklopil oči. „Byl jsem zbabělec. Nevěděl jsem, co říct. Lenka… byla to chyba.“

Zamrkala jsem, abych zahnala slzy. „Víš, že jsme se od té doby s Lenkou neviděly? Byla to moje nejlepší kamarádka.“

„Vím,“ zašeptal. „Moc mě to mrzí.“

Najednou jsem cítila vztek. Vztek na něj, na sebe, na Lenu i na celý svět. Tolik let jsem tu bolest nosila v sobě a nikdy ji nikomu neřekla – ani svému manželovi Tomášovi, ani dětem.

„Proč jsi teď tady?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem chtěla.

Petr pokrčil rameny. „Jsem tu pracovně. Ale… když jsem tě uviděl… musel jsem tě oslovit.“

Vzpomněla jsem si na Tomáše doma v kuchyni, jak krájí cibuli a směje se na mě přes stůl. Na naše děti – Janu a Filipa – jak se hádají kvůli ovladači od televize. Můj život byl obyčejný, ale bezpečný.

„Máš rodinu?“ zeptala jsem se.

Petr přikývl. „Dvě děti. Ale… už dlouho spolu s manželkou nežijeme dobře.“

Najednou mezi námi viselo něco nevyřčeného. Možnost začít znovu? Nebo jen potřeba uzavřít minulost?

„Víš, Anko… nikdy jsem na tebe nezapomněl,“ řekl tiše.

Cítila jsem, jak se ve mně perou city – touha po odpuštění i strach z toho, co by to znamenalo pro můj současný život.

„Já už nejsem ta holka z chaty u Sázavy,“ řekla jsem nakonec.

Petr se usmál smutně. „Já taky ne.“

Stáli jsme tam ještě chvíli, dokud mě nezazvonil telefon. Tomáš: „Kde jsi? Děti mají hlad.“

„Musím jít,“ řekla jsem rychle a otočila se k odchodu.

„Anko… můžeme se ještě někdy vidět?“ zavolal za mnou Petr.

Zastavila jsem se a otočila hlavu přes rameno. „Možná,“ odpověděla jsem tiše.

Celou cestu domů ve mně zuřil vnitřní boj. Měla bych mu odpustit? Nebo je lepší nechat minulost spát? Doma mě čekal Tomáš s úsměvem a děti s rozesmátýma očima. Ale v koutku duše zůstala otázka: Co by bylo, kdybych tehdy udělala jiné rozhodnutí?

Někdy přemýšlím: Má cenu otevírat staré rány? Nebo je lepší žít s tím, co máme teď? Co byste udělali vy?