Když dcera zmizí: Rok ticha a nekonečné otázky

„Nech mě být, mami. Musím žít po svém.“ Ta věta mi zní v hlavě už rok. Byla to poslední zpráva, kterou mi Klára poslala. Od té doby ticho. Každé ráno, když otevřu oči, první co udělám, je že sáhnu po mobilu. Vím, že tam nic nebude, ale stejně to dělám. Jako bych tím mohla přivolat zprávu, která by mi řekla, že je v pořádku. Že na mě myslí. Že mi odpustila.

Sedím u kuchyňského stolu v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a dívám se na její fotku z maturitního plesu. Usmívá se tam, má na sobě modré šaty, které jsme vybíraly spolu. Tehdy jsme se smály, hádaly o barvu rtěnky a já byla pyšná, že jsem ji vychovala sama. Její otec odešel, když jí byly tři roky. Nikdy jsem mu to neodpustila. A teď mám pocit, že jsem ztratila i ji.

„Mami, proč jsi taková? Proč mi pořád říkáš, co mám dělat?“ slyším její hlas v hlavě. Byla jsem přísná? Možná ano. Ale chtěla jsem pro ni jen to nejlepší. Když přišla domů s tím, že chce studovat výtvarnou školu místo ekonomky, hádaly jsme se celý večer. „Výtvarnice? A co budeš dělat? Malovat po zdech?“ křičela jsem tehdy. Dnes bych dala všechno za to, abych mohla tu hádku vzít zpět.

Jednou za čas potkám sousedku paní Novotnou na chodbě. „A co Klárka? Už se ozvala?“ ptá se soucitně. Jen zavrtím hlavou a rychle se rozloučím. Nechci o tom mluvit. Nechci slyšet rady typu „nech jí čas“ nebo „ona se vrátí“. Co když nevrátí?

Večer sedím u televize, ale nevnímám obraz ani zvuk. Přemýšlím, kde asi je. Jestli má práci, jestli má někoho, kdo ji má rád. Jestli jí není smutno. Jestli mě nenávidí. V hlavě si přehrávám všechny naše hádky – kvůli škole, kvůli jejím kamarádům, kvůli tomu klukovi z Karlína, kterého jsem nemohla vystát. „Mami, já nejsem ty!“ křičela na mě jednou v kuchyni a práskla dveřmi.

Někdy začnu psát zprávu: „Klárko, chybíš mi…“ Ale vždycky ji smažu dřív, než ji pošlu. Co když opravdu nechce, abych ji kontaktovala? Co když jí tím jen ubližuji? Bojím se být ta matka, která dusí a nedá pokoj.

Jednou večer mi zavolala moje sestra Jana. „Musíš ji nechat být,“ řekla mi tvrdě. „Já vím, že tě to bolí, ale ona potřebuje prostor.“ Ale jak mám nechat být vlastní dítě? Jak mám žít s tím, že nevím, jestli je v pořádku?

Vzpomínám si na den, kdy odešla. Bylo to po další hádce – tentokrát kvůli penězům. Chtěla půjčit na nájem v podnájmu a já jí řekla, že už jí nemůžu pořád zachraňovat. „Tak já už tě nebudu potřebovat vůbec!“ vykřikla a odešla s jedním kufrem. Dveře za ní bouchly tak hlasitě, že se třásly skleničky ve vitríně.

Od té doby je tu prázdno. Její pokoj je stejný jako tehdy – postel ustlaná, na stole rozdělaný skicák a pastelky. Někdy si tam sednu a jen tak tam tiše sedím. Jako bych tím mohla přivolat její návrat.

Jednou jsem ji zahlédla v tramvaji číslo 22 – nebo jsem si to aspoň myslela. Měla stejný účes a batoh s nášivkami. Chtěla jsem vystoupit a běžet za ní, ale nohy mě neposlouchaly.

Moje máma mi vždycky říkala: „Děti nejsou naše majetek.“ Tehdy jsem tomu nerozuměla. Dneska bych jí dala za pravdu.

Někdy mám pocit, že mě všichni soudí – že jsem špatná matka, když se mnou dcera nechce mluvit. Ale kdo ví, co je správné? Kde je ta hranice mezi láskou a kontrolou? Mezi pomocí a dusením?

Minulý týden mi přišel dopis – bez zpáteční adresy. Uvnitř byla jen pohlednice s obrázkem Karlova mostu a krátký vzkaz: „Jsem v pořádku.“ Nic víc. Ale pro mě to znamenalo všechno.

Každý den si říkám: Možná jednou přijde domů. Možná jednou zazvoní u dveří a řekne: „Mami, promiň.“ Nebo možná budu muset přijmout, že už nikdy nebude jako dřív.

Co byste udělali vy na mém místě? Má matka právo čekat? Nebo bych měla jít dál a nechat Kláru žít její život?