Zlomit pouta: Probuzení dcery v české rodině

„Proč jsi zase koupila tu drahou kávu? Vždyť víš, že Tomáš má radši obyčejnou! A vůbec, měla bys víc šetřit, když jste teď s hypotékou.“ Hlas mojí maminky zněl v telefonu ostře a nekompromisně. Stála jsem v kuchyni našeho bytu na Jižním Městě, v ruce hrnek s právě tou kávou, o které mluvila. Bylo mi třicet tři a pořád jsem měla pocit, že musím obhajovat každé své rozhodnutí.

Tomáš vešel do kuchyně, položil mi ruku na rameno a tiše řekl: „Zase ti říká, co máš dělat?“ Jen jsem přikývla. V očích měl smutek i únavu. „Lucko, já už to takhle dál nezvládnu. Tvoje máma je všude. V našem bytě, v našich rozhovorech, dokonce i v našich hádkách. Já tě miluju, ale potřebuju tě mít vedle sebe – ne tvoji mámu.“

Tohle byla ta chvíle, kdy se mi zhroutil svět. Celý život jsem byla ta hodná dcera. Maminka mě vychovávala sama, táta odešel, když mi bylo šest. Vždycky říkala: „My dvě proti světu.“ Byla jsem na ni pyšná. Ale teď jsem poprvé slyšela od někoho jiného – od člověka, kterého miluju – že její láska může být i past.

Ten večer jsme s Tomášem dlouho mlčeli. Seděli jsme na gauči, televize běžela jen jako kulisa. „Víš,“ začal opatrně Tomáš, „já chápu, že jí nechceš ublížit. Ale ona tě svazuje. Vždycky tě přesvědčí, že bez ní to nezvládneš. Ale já vím, že to zvládneš.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty drobnosti: jak mi maminka radila, co si mám obléct na pohovor; jak mi posílala seznam potravin, které bych měla kupovat; jak mi vyčítala, že jsme s Tomášem ještě neměli děti. Vždycky to bylo „pro moje dobro“. Ale kde vlastně končilo moje dobro a začínala její potřeba mít mě pod kontrolou?

Druhý den jsem šla za maminkou do paneláku na Proseku. Otevřela dveře a hned mě objala: „Lucko, jsi bledá! Nejíš pořádně? Tomáš by měl víc vařit.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Mami, musíme si promluvit.“

Seděly jsme u stolu, ona nalévala čaj a já hledala slova. „Mami… mám tě ráda. Ale poslední dobou mám pocit, že mi moc zasahuješ do života. Já už nejsem malá holka.“

Zamračila se. „To říká Tomáš? On tě proti mně poštvává? Já jsem ti vždycky chtěla jen pomoct!“

„Já vím,“ zašeptala jsem. „Ale potřebuju víc prostoru. Potřebuju si některé věci rozhodovat sama.“

Maminka vstala a začala nervózně rovnat ubrus. „Takže už mě nepotřebuješ? To je ta vděčnost? Všechno jsem ti obětovala!“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale zůstala jsem sedět. „Potřebuju tě jinak než dřív. Chci být tvoje dcera, ne tvoje projekt.“

Následující týdny byly peklo. Maminka mi volala každý den – někdy plakala, jindy křičela. Tomáš byl trpělivý, ale viděla jsem na něm napětí. Jednou večer řekl: „Lucko, já tě nechci ztratit. Ale pokud se to nezmění… nevím, jestli to zvládnu.“

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Novotná byla první člověk, který mi řekl: „Vaše máma vás možná miluje, ale neumí vás pustit.“ Bylo to jako slyšet pravdu nahlas poprvé.

Jednoho dne jsem mamince nebrala telefon celý den. Večer přišla ke mně domů bez ohlášení. „Co se děje? Proč mi nevoláš?“ stála ve dveřích s očima plnýma slz.

„Mami,“ řekla jsem tiše, „potřebuju čas pro sebe a pro Tomáše.“

„Takže mě vyhazuješ ze svého života?“

„Ne… jen chci být dospělá žena. Chci dělat chyby sama.“

Maminka odešla uražená a několik dní se neozvala. Bylo mi mizerně – měla jsem pocit viny i úlevy zároveň.

S Tomášem jsme začali znovu objevovat jeden druhého bez jejího stínu mezi námi. Bylo to těžké – někdy jsem měla chuť jí zavolat a všechno jí říct jako dřív. Ale vydržela jsem.

Jednoho dne mi přišla SMS: „Lucko, promiň. Asi tě moc svazuju. Jen mám strach o tebe. Mám tě ráda.“

Rozbrečela jsem se úlevou i smutkem zároveň.

Dnes už vím, že láska není kontrola ani oběť za každou cenu. Učím se být dcerou i ženou zároveň – a někdy je to boj.

Někdy si říkám: Jak poznat tu správnou hranici mezi láskou a závislostí? Máte to doma taky tak? Co byste udělali na mém místě?