Stíny v srdci: Tajemství z manželovy minulosti

„Proč jsi mi nikdy neřekl pravdu?“ šeptám do ticha sklepa, zatímco v rukou svírám starý, zaprášený deník s vybledlým nápisem „Pavel 1995“. Srdce mi buší až v krku a ruce se mi třesou. Měla to být obyčejná sobota, kdy uklidím pár krabic, vytřídím staré knihy a možná najdu nějakou zapomenutou fotku z mládí. Místo toho tu sedím na studené betonové podlaze, slzy mi stékají po tvářích a já nevím, jestli se ještě někdy dokážu podívat Pavlovi do očí.

Všechno začalo nevinně. „Jano, nezapomeň vytřídit ty krabice od mámy,“ volal na mě Pavel z kuchyně, když jsem si oblékala staré tepláky. „Jasně, neboj, dneska to zvládnu,“ odpověděla jsem a v duchu si plánovala, jak si večer otevřu víno a pustím si nějaký film. Netušila jsem, že místo toho budu večer sedět v ložnici, neschopná slova.

Ve sklepě bylo chladno a vlhko. Prohrabovala jsem se krabicemi plnými knih, vánočních ozdob a starých časopisů. Najednou jsem narazila na malou krabičku, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Byla schovaná úplně vzadu, pod hromadou nepotřebných věcí. Otevřela jsem ji a uvnitř ležel deník. Opatrně jsem ho vzala do ruky a otřela prach z obalu. Chvíli jsem váhala, jestli ho mám otevřít. Ale zvědavost byla silnější.

První stránky byly plné běžných zápisků – jak Pavel chodil na pivo s kamarády, jak se mu dařilo ve škole, jak byl nervózní před maturitou. Usmívala jsem se nad jeho naivitou a vzpomínala na naše vlastní začátky. Pak jsem ale narazila na zápis z 12. června 1995:

„Dneska jsem to udělal. Neměl jsem na výběr. Kdybych to neudělal já, udělal by to někdo jiný. Ale stejně mě to žere. Kdyby to někdy Jana zjistila… nevím, co by si o mně myslela.“

Zamrazilo mě. O čem to mluví? Listovala jsem dál a s každou další stránkou se mi svíral žaludek víc a víc. Pavel popisoval, jak tehdy na brigádě v Jablonci s kamarádem Petrem ukradli peníze z pokladny v místní samoobsluze. Bylo to prý jen pár tisíc, ale pro něj tehdy obrovská suma. Peníze použili na dovolenou do Chorvatska – tu první, na kterou mě pozval.

„Kdyby Jana věděla, že ta dovolená byla zaplacená z kradených peněz… Asi by mě nenáviděla,“ stálo v další větě.

Zavřela jsem deník a chvíli jen seděla v tichu sklepa. V hlavě mi běžely vzpomínky – naše první společné léto u moře, jak jsme se smáli na pláži, jak mi slíbil, že mě nikdy nezklame. Všechno bylo najednou jinak.

Když jsem večer přišla do kuchyně, Pavel seděl u stolu a četl noviny. „Tak co? Našla jsi něco zajímavého?“ zeptal se s úsměvem.

Chtěla jsem mu to říct hned. Chtěla jsem na něj zakřičet, proč mi lhal tolik let. Ale místo toho jsem jen mlčky přikývla a šla do ložnice.

Celý večer jsem přemýšlela, co mám dělat. Mám mu odpustit? Mám mu říct, že vím pravdu? Nebo mám všechno nechat být a tvářit se, že se nic nestalo? Vždyť jsme spolu už dvacet let, máme dvě děti, společný dům… Ale ta důvěra je pryč.

Druhý den ráno jsem Pavla pozorovala u snídaně. Vypadal klidně, jako by se nic nestalo. Já ale věděla, že mezi námi teď stojí něco velkého a temného.

Odpoledne jsem to už nevydržela. „Pavle… můžu se tě na něco zeptat?“ začala jsem opatrně.

„Jasně, co se děje?“ podíval se na mě překvapeně.

„Pamatuješ si na tu naši první dovolenou v Chorvatsku?“

Usmál se: „Jak bych mohl zapomenout? Bylo to úžasné.“

„A… odkud jsi měl tehdy peníze?“

Ztuhl. Jeho oči se na chvíli zaleskly strachem. „No… měl jsem nějaké úspory z brigády.“

„A opravdu jen úspory?“

Chvíli bylo ticho. Pak sklopil hlavu a zašeptal: „Ty jsi to našla.“

Seděli jsme proti sobě dlouhé minuty beze slov. Nakonec Pavel začal vyprávět – o tom, jak byl mladý a hloupý, jak ho Petr přemluvil, jak toho dodnes lituje. Prý mi chtěl všechno říct už dávno, ale bál se, že mě ztratí.

Nevěděla jsem, co říct. Na jednu stranu jsem ho chápala – kdo z nás neudělal v mládí chybu? Na druhou stranu mě bolelo, že mi tolik let lhal.

Od té doby je mezi námi něco jiného. Snažíme se spolu mluvit víc než dřív, ale já pořád cítím tu trhlinu v důvěře. Každý den přemýšlím: Dá se vůbec taková lež někdy úplně odpustit? Nebo už nikdy nebudeme jako dřív?

Někdy si říkám: Je lepší znát pravdu za každou cenu? Nebo jsou tajemství, která by měla zůstat navždy skrytá?