Když děti odejdou: Příběh o prázdném hnízdě a hledání nového smyslu

„Mami, já fakt nemám čas, zítra mám poradu a pak musím vyzvednout děti ze školky. Zavolám ti o víkendu, jo?“ Slyším v telefonu hlas své dcery Kláry, ale už vím, že ten víkend se nikdy nedovolám. Položím mobil na stůl a chvíli jen zírám do prázdna. Vedle mě sedí můj muž Petr, listuje novinami, ale vím, že mě pozoruje koutkem oka. Oba jsme poslední dobou nějak ztichli.

Ještě před pár lety byl náš dům v Berouně plný smíchu, hádek o domácí úkoly a vůně pečených buchet. Dnes je tu ticho, které občas přeruší jen tikot hodin nebo vzdálený zvuk vlaku. Syn Tomáš žije v Brně, Klára v Praze. Oba mají své rodiny, práci, povinnosti. A my? Najednou jako bychom ztratili smysl.

„Myslíš, že jsme něco udělali špatně?“ zeptám se Petra tiše. On jen pokrčí rameny. „Možná jsme je naučili být samostatní až moc.“

Vzpomínám na všechny ty roky – jak jsme šetřili na jejich školy, jak jsme je vozili na kroužky, jak jsme s Tomášem do noci skládali modely letadel a s Klárou pekli perníčky. Vždycky jsem si myslela, že až děti odejdou, budeme mít konečně čas na sebe. Ale teď, když ten čas přišel, nevím, co s ním.

Petr navrhne: „Co kdybychom jeli na chalupu? Uděláme si hezký víkend.“ Přikývnu, ale vím, že to není řešení. Chalupa je plná vzpomínek na dětské tábory a letní grilování. Všude jsou stopy po dětech – staré gumáky u dveří, Klářin deník schovaný pod matrací.

Jednoho večera sedíme u televize a já najednou vybuchnu: „Proč nám nikdy nezavolají jen tak? Proč se nezeptají, jak se máme? Jsme pro ně vůbec ještě důležití?“ Petr mlčí. Pak řekne: „Možná bychom měli začít žít pro sebe.“

Ale jak? Celý život jsem byla hlavně máma. Moje dny měly řád – snídaně, práce, nákupy, večeře, úkoly s dětmi. Teď mám najednou volno a nevím, co s ním. Kamarádky mají vnoučata nebo cestují po světě. Já mám pocit, že jsem zůstala stát na místě.

Jednoho dne mi zavolá sousedka paní Novotná: „Jano, nechcete se mnou chodit na nordic walking? Je to fajn na klouby a člověk si popovídá.“ Nechce se mi, ale nakonec souhlasím. První procházka je rozpačitá – mluvíme o počasí a o tom, jak se změnil obchod na náměstí. Ale další týden už se smějeme historkám z mládí a já cítím, že mi to dělá dobře.

Začnu chodit pravidelně – někdy s paní Novotnou, jindy sama. Objevím nový park za městem a poprvé po letech si koupím kávu jen pro sebe a sednu si na lavičku s knížkou. Petr si mezitím najde partu na šachy v místní knihovně.

Jednou večer přijde Petr domů s úsměvem: „Představ si, dneska jsem vyhrál nad panem Hrdličkou! A domluvili jsme si turnaj.“ Vidím v jeho očích jiskru, kterou jsem dlouho neviděla.

Začínáme si plánovat malé výlety – do Karlštejna na výstavu obrazů, do Plzně za kamarády z mládí. Pořád je to zvláštní – jet někam jen ve dvou. Ale pomalu si zvykáme.

Jednoho dne přijde sms od Kláry: „Mami, mohla bys nám pohlídat děti příští sobotu? Máme s Honzou výročí.“ Srdce mi poskočí radostí i smutkem zároveň – potřebují mě jen jako chůvu? Ale pak si uvědomím, že je to vlastně dobře. Jsem tu pro ně, když mě potřebují – ale už nejsem středem jejich světa.

Když děti přivezou vnoučata, je u nás zase veselo. Malý Matýsek běhá po zahradě a křičí: „Babičko, pojď si hrát!“ A já běžím za ním a směju se jako kdysi.

Večer sedíme s Petrem na terase a popíjíme víno. „Víš,“ říká Petr tiše, „myslím, že jsme to zvládli dobře. Dali jsme jim křídla.“

Přesto mě občas přepadne smutek – když vidím prázdné pokoje nebo když přijde ticho po odjezdu vnoučat. Ale už vím, že život nekončí tím, že děti odejdou. Možná teprve začíná něco nového.

Někdy si říkám: Je tohle stáří? Nebo je to jen další etapa života? Co myslíte vy – dá se najít nový smysl i po šedesátce? Jak jste to zvládli vy?