Byt, který mi nepatří: Příběh matky, která se ztratila ve vlastní rodině

„Mami, promiň, ale dneska to fakt nejde. Máme s Terezou návštěvu a… no, víš jak.“

Stojím na chodbě paneláku na Proseku, v ruce igelitku s koláčem, který jsem včera pekla celou noc. V očích mi pálí slzy, ale usmívám se. „To nevadí, Petře. Tak příště.“

Dveře se zavřou a já zůstanu stát sama. V bytě, který jsem koupila za peníze vydřené v Německu, teď bydlí můj syn s přítelkyní. Já mám svůj malý podnájem na okraji města a někdy mám pocit, že jsem v Praze cizincem stejně jako kdysi v Mnichově.

Když jsem před dvaceti lety odjížděla za prací do zahraničí, bylo to kvůli dětem. Chtěla jsem jim dopřát lepší život, vlastní bydlení, možnost studovat. Každou korunu jsem obracela dvakrát, šetřila na jídle i na sobě. Děti vyrůstaly s babičkou v Pardubicích a já jim posílala balíky a pohledy z ciziny. Věřila jsem, že až se vrátím, všechno doženeme.

Jenže čas běžel a děti dospěly beze mě. Když jsem se konečně vrátila domů, byla jsem pro ně spíš vzdálená teta než máma. Snažila jsem se jim to vynahradit – koupila jsem Petrovi byt v Praze a Lucii garsonku na Žižkově. Myslela jsem, že teď už budeme rodina.

Ale místo toho se mezi námi rozhostilo ticho. Lucie mi volá jednou za měsíc, většinou když potřebuje poradit s účtem nebo když má rýmu. Petr je zaneprázdněný prací a jeho přítelkyně Tereza mě nikdy moc nemusela. Prý se moc pletu do jejich života.

Jednou jsem se odvážila zeptat: „Petře, proč mě nikdy nepozvete na víkend? Vždyť je to i můj byt.“

Podíval se na mě s únavou: „Mami, my jsme zvyklí na svůj klid. Navíc… už jsme dospělí.“

Dospělí. To slovo mě bodlo jako nůž. Dospělí díky tomu, že jsem pro ně obětovala všechno – i sama sebe.

Jednoho večera jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na fotky z dětství. Lucie s copánky na hřišti, Petr s rozbitým kolenem a já – mladá, plná naděje. Zavolala jsem Lucii.

„Ahoj mami,“ ozvalo se otráveně.

„Luci, můžu u tebe přespat? Zítra mám vyšetření v nemocnici a nechci jezdit přes celou Prahu.“

Chvíle ticha. „Víš… já tu mám Honzu a on nemá rád návštěvy. A navíc mám zítra práci.“

Zavěsila jsem a rozplakala se. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním životě.

Začala jsem chodit k psycholožce. Paní doktorka Novotná mi řekla: „Paní Jano, vaše děti nejsou zlé. Jen si zvykly žít bez vás. Možná je čas myslet i na sebe.“

Ale jak mám myslet na sebe, když celý život myslím jen na ně?

Jednou jsem potkala sousedku paní Hanu na chodbě.

„Jano, proč jsi tak smutná?“ zeptala se.

Vyprávěla jsem jí svůj příběh a ona mě objala: „Víš, moje dcera žije v Brně a taky mě moc nevyhledává. Ale našla jsem si kamarádky v klubu seniorů. Chodíme na výlety, do divadla… Život nekončí tím, že děti odejdou.“

Začala jsem chodit do klubu seniorů na Pankráci. Poprvé po letech jsem měla pocit, že někam patřím. S paní Hanou jsme pekly koláče na charitu, s panem Karlem jsme hráli šachy v parku.

Jednou mi Petr zavolal: „Mami, potřebuju pomoct s daněmi.“

„Promiň Petře,“ řekla jsem klidně. „Dneska mám šachový turnaj.“

Bylo ticho. Pak se rozesmál: „Ty hraješ šachy? To bych nečekal!“

„Je spousta věcí, které o mně nevíš,“ odpověděla jsem.

Začali jsme si povídat častěji. Ne o bytech nebo penězích, ale o životě. Lucie mi jednou napsala zprávu: „Mami, můžu přijít na koláč?“

Možná je to začátek nové kapitoly. Možná už nikdy nebudeme rodina jako dřív – ale možná můžeme být rodina jinak.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Udělala jsem chybu? Měla jsem zůstat doma a být chudší, ale blíž svým dětem? Nebo je mateřská láska vždycky trochu osamělá?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat o místo ve vlastních dětech – nebo je lepší začít žít pro sebe?