Lidé se nemění. On taky ne.

„Lidé se nemění. On taky ne.“ Ta slova mi rezonovala v hlavě, zatímco jsem stála s nožem nad dortem a v obýváku se ozývalo falešné „Hodně štěstí, zdraví…“ Moje jméno se rozléhalo mezi smíchem a cinkáním sklenic, ale já jsem najednou měla pocit, že stojím uprostřed cizího bytu. Telefon jsem položila na kuchyňskou linku, ruce se mi třásly. Nikdo si ničeho nevšiml. Vrátila jsem se ke stolu, nasadila úsměv a rozkrojila dort. Ale uvnitř mě něco prasklo.

Celý večer jsem sledovala Petra. Jak se směje s mými kamarádkami, jak objímá naši dceru Aničku, jak si připíjí s tchyní. Všechno vypadalo normálně. Ale já už jsem nevěděla, co je normální. V hlavě mi běžely vzpomínky – na jeho pozdní příchody, na jeho mobil, který nikdy nenechal bez dozoru, na ty drobné lži, které jsem vždycky omlouvala únavou nebo stresem v práci.

Když odešli poslední hosté a Anička už spala, seděla jsem v kuchyni a zírala do prázdna. Petr přišel za mnou a políbil mě do vlasů. „Byl to krásný večer, viď?“ usmál se. Přikývla jsem. „Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše. „Jsem jen unavená,“ zalhala jsem.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela o tom telefonátu. Proč mi to řekla? Co tím chtěla dokázat? A co když má pravdu? Ráno jsem si všimla, že Petr odešel dřív než obvykle. Na stole byla růže a lístek: „Miluju tě.“

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Moje kolegyně Jana si toho všimla. „Co je s tebou? Včera jsi měla narozeniny, měla bys zářit.“ Usmála jsem se na ni: „Jen špatně jsem spala.“ Ale v hlavě mi pořád znělo: Lidé se nemění. On taky ne.

Začala jsem být podezřívavá. Kontrolovala jsem jeho zprávy, sledovala jeho pohyby na sociálních sítích. Každý jeho úsměv mi připadal falešný, každé zpoždění podezřelé. Začala jsem být protivná i na Aničku, která nechápala, proč maminka najednou křičí kvůli rozlitému kakau.

Jednou večer přišel Petr později než obvykle. „Zase porada,“ vysvětloval a políbil mě na tvář. Cítila jsem parfém, který nepoužívám. „Kdo ti volal včera večer?“ zeptala jsem se najednou. Zarazil se jen na vteřinu, ale já to viděla. „Nikdo důležitý,“ odpověděl a šel do koupelny.

Začala jsem pátrat. Volala jsem jeho bývalé ženě Lence zpět, ale nezvedala mi to. Nakonec mi napsala zprávu: „Chtěla jsem tě jen varovat. Já taky věřila.“

Dny plynuly a já byla čím dál zoufalejší. Nechtěla jsem přijít o rodinu, ale nemohla jsem žít v nejistotě. Jednoho večera jsme seděli s Petrem u televize a já to už nevydržela.

„Petře, musíme si promluvit.“

Podíval se na mě překvapeně: „Co se děje?“

„Máš někoho jiného?“ vyhrkla jsem.

Zamračil se: „Proč se ptáš?“

„Protože mám pocit, že mi lžeš. Že něco skrýváš.“

Chvíli mlčel a pak řekl: „Nikdy to nebylo jednoduché, víš to.“

„Takže ano?“

„Ne! Nikdy bych ti neublížil,“ bránil se.

Ale já už mu nevěřila. Všechno ve mně křičelo, že něco není v pořádku.

Další týdny byly peklo. Hádali jsme se kvůli maličkostem, Anička byla smutná a uzavřená. Jednou večer přišla za mnou do ložnice: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ Objala jsem ji a rozplakala se.

Nakonec jsem si domluvila schůzku s Lenkou. Sešly jsme se v kavárně na náměstí. Byla klidná, ale v očích měla smutek.

„Proč jsi mi to řekla?“ zeptala jsem se jí.

„Protože vím, jaké to je žít s někým, kdo ti pořád slibuje změnu a nikdy ji nesplní,“ odpověděla tiše.

„Myslíš si, že mě podvádí?“

Pokrčila rameny: „Možná ne teď. Ale lže ti. A to je začátek konce.“

Cestou domů jsem brečela celou cestu tramvají. Doma mě čekal Petr s večeří a úsměvem na tváři. Ale já už ho nepoznávala.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem pochopit sama sebe i to, proč pořád omlouvám věci, které bych nikdy neodpustila kamarádce nebo sestře.

Jednoho dne jsem Petrovi řekla: „Potřebuju čas sama pro sebe.“ Nechápal to, prosil mě, abych zůstala. Ale já už nemohla dál žít ve lži.

Odstěhovala jsem se s Aničkou k rodičům do paneláku na Jižním Městě. Bylo to těžké – každý den mě bolela prázdnota po domově i po iluzích o šťastné rodině.

Ale začala jsem znovu dýchat.

Dnes už vím, že někdy je lepší slyšet pravdu – i když bolí – než žít ve sladké lži.

A přesto si někdy večer před spaním kladu otázku: Opravdu se lidé nemění? Nebo jen my nechceme vidět změnu tam, kde ji zoufale potřebujeme?