Panenka za zdí: Tajemství starého bytu na Žižkově

„To snad není možný! Kdo by tady nechal takovou věc?“ zaklel jsem nahlas, když jsem opatrně vytahoval ze zdi malou porcelánovou panenku. Její oči byly vybledlé, šaty potrhané a na tváři měla podivný úsměv. V ruce jsem držel i zažloutlý papírek, který byl přilepený k jejím zádům. Srdce mi bušilo až v krku. Bylo to první odpoledne v mém novém bytě na Žižkově a místo radosti z vlastního prostoru jsem cítil jen zvláštní chlad.

„Mami, podívej, co jsem našel!“ zavolal jsem do telefonu, když jsem jí později ukazoval fotku panenky. „To je divný, Radku. Takové věci bych radši nenechávala doma,“ odpověděla mi s obavou v hlase. Ale já byl tvrdohlavý. Chtěl jsem vědět víc.

Vzkaz byl psaný kostrbatým písmem: „Kdo najde tuto panenku, ať si dá pozor na to, co si přeje. V tomto bytě se sny mění v noční můry.“ Zasmál jsem se tomu. Pražské byty jsou plné podivných historek, říkal jsem si. Ale stejně jsem panenku položil na polici v obýváku a vzkaz schoval do šuplíku.

První noc jsem spal neklidně. Zdálo se mi o malé holčičce, která mě volala jménem. Ráno jsem našel panenku na stole v kuchyni. Přísahal bych, že jsem ji nechal v obýváku. „To je jen únava,“ přesvědčoval jsem sám sebe.

Začal jsem byt opravovat. Při škrábání staré omítky jsem objevil další zvláštnosti – dětské kresby na zdech, schované pod několika vrstvami barvy. Byly tam obrázky domů, stromů a postavičky s velkýma očima. Všude byla podepsaná „Maruška“.

Jednoho večera přišla na návštěvu moje sestra Jana. „Radku, tady je fakt divná atmosféra,“ řekla hned mezi dveřmi. „A co ta panenka? Proč ji máš vystavenou?“

„Našel jsem ji ve zdi,“ vysvětlil jsem jí a ukázal i vzkaz. Jana se zamračila. „To bych tu nenechávala. Víš, že babička vždycky říkala, že staré věci mají duši?“

Zasmál jsem se tomu pověře, ale večer jsem panenku přece jen schoval do skříně.

Následující týdny byly plné zvláštních událostí. Slyšel jsem kroky v chodbě, i když jsem byl doma sám. Občas se ozval dětský smích nebo pláč. Sousedka paní Novotná mi jednou řekla: „V tom bytě bydlela kdysi rodina s malou holčičkou. Prý se jí stalo něco zlého…“

Začal jsem pátrat v archivu městské knihovny. Našel jsem starý článek z roku 1987: „Tragédie na Žižkově – osmiletá Marie zmizela beze stopy.“ Fotka holčičky mi připomněla kresby ze zdi i panenku.

Začal jsem být paranoidní. Každý zvuk mě děsil, každé šustnutí za zdí mě nutilo vstát z postele a jít zkontrolovat byt. Přestal jsem zvát přátele na návštěvy, protože nikdo se tu necítil dobře.

Jednou večer mi volala máma: „Radku, jsi v pořádku? Zdáš se mi poslední dobou nějaký jiný.“

„Jsem v pohodě, jen mám moc práce,“ zalhal jsem jí.

Ale pravda byla jiná. Cítil jsem se stále víc osamělý a vyděšený. Panenka se několikrát objevila na jiných místech bytu, i když byla zamčená ve skříni. Začal jsem pochybovat o svém zdravém rozumu.

Jednoho dne jsem se rozhodl – panenky se zbavím. Zabalil jsem ji do starého hadru a vyhodil do popelnice před domem. Tu noc jsem spal poprvé klidně.

Ráno byla panenka zpátky na poličce v obýváku.

Zhroutil jsem se na zem a rozplakal se jako malý kluk. Všechno to napětí, samota a strach ze mě spadly v jediném okamžiku bezmoci.

Zavolal jsem Janě a všechno jí řekl. Přijela okamžitě a společně jsme panenku odnesli do kostela svatého Prokopa, kde ji farář ochotně převzal s tím, že ji uloží mezi ostatní staré předměty určené k požehnání.

Od té doby je v bytě klidněji. Ale někdy večer mám pocit, že slyším tiché kroky za zdí nebo dětský smích z chodby.

Přemýšlím: Opravdu existují místa, která si pamatují bolest a smutek svých obyvatel? Nebo je to jen moje představivost? Co byste udělali vy na mém místě?