Když jsem chtěla nechat syna u tchyně: Odpověď, kterou nikdy nezapomenu

„Mami, prosím tě, můžeš dneska pohlídat Filípka? Mám pohovor a nemám ho kam dát,“ vyhrkla jsem do telefonu, zatímco jsem zoufale hledala klíče od auta. Venku lilo jako z konve a Filípek už zase tahal za mou sukni, protože chtěl pustit Večerníček.

Na druhém konci bylo ticho. Takové to ticho, které vám rozbuší srdce. „No, Lucko… víš, já nevím, jestli je to dobrý nápad,“ ozvala se nakonec paní Marie, moje tchyně. Její hlas byl chladný a odměřený. „Filípek je ještě malý a já už na to nemám nervy. A vůbec… ty bys měla být s ním doma, když je nemocný.“

Zůstala jsem stát uprostřed předsíně, klíče v ruce, a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Vždyť jsem ji nikdy o nic neprosila! Vždycky jsem se snažila být ta správná snacha – péct jí bábovky, zvát ji na nedělní obědy, poslouchat její rady o tom, jak mám správně žehlit košile. A teď, když ji opravdu potřebuju…

„Mami, já opravdu nemám jinou možnost. Petr je na služebce v Brně a moje mamka má dneska noční,“ snažila jsem se to zachránit.

„Lucko, já už nejsem nejmladší. A navíc… víš sama, že Filípek je moc živý. Já bych ho neuhlídala. A co kdyby se mu něco stalo? To bys mi nikdy neodpustila.“

Zavěsila jsem a zůstala stát v tichu bytu. Filípek mezitím usnul na gauči s plyšovým medvědem v náručí. Sedla jsem si vedle něj a hladila ho po vlasech. V hlavě mi vířily myšlenky – proč je to mezi mnou a Marií pořád tak napjaté? Proč mám pocit, že mě nikdy nepřijala do rodiny?

Vzpomněla jsem si na první setkání s ní. Bylo to na svatbě mé nejlepší kamarádky Jany. Petr mě tehdy představil své mamince a ona si mě změřila pohledem od hlavy k patě. „Tak ty jsi ta Lucka? Doufám, že umíš vařit svíčkovou,“ řekla tehdy s úsměvem, který byl spíš výsměch než přátelský pozdrav.

Od té doby jsem se snažila být dokonalá. Dokonalá manželka, dokonalá matka, dokonalá snacha. Ale nikdy to nestačilo. Marie vždycky našla něco, co dělám špatně – Filípek má moc krátké vlasy, Petr je hubený, protože špatně vařím, byt máme moc malý a špatně větráme.

A teď mě odmítla v momentě, kdy jsem ji nejvíc potřebovala.

Večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Viděl můj výraz a hned věděl, že se něco stalo.

„Co je?“ zeptal se tiše.

„Tvoje máma nechce pohlídat Filípka. Prý je na něj moc malý a ona už nemá sílu,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit slzy.

Petr si povzdechl. „Víš, ona byla vždycky taková… Po tátovi zůstala sama a všechno zvládala sama. Nikdy si o pomoc neřekla a myslí si, že to tak máme dělat všichni.“

„Ale já už nemůžu! Já potřebuju pomoc! Nejsem superhrdinka!“ vyhrkla jsem.

Petr mě objal a chvíli jsme jen tak seděli v tichu. Pak mi slíbil, že si vezme zítra volno a na pohovor mě doprovodí.

Ale v noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, proč jsou vztahy mezi snachami a tchyněmi tak složité. Proč se pořád bojíme jedna druhé? Proč máme pocit, že musíme soupeřit o lásku našich mužů?

Druhý den ráno jsem sebrala odvahu a zavolala Marii znovu.

„Mami… promiň za včerejšek. Já jen… někdy mám pocit, že tě zklamávám,“ řekla jsem tiše.

Na druhém konci bylo zase ticho. Pak se ozvalo tiché vzlykání.

„Lucko… já tě nezklamáváš. Jenom mám strach. Bojím se, že když ti pomůžu a něco se stane, budeš mě nenávidět. Bojím se být zbytečná…“

V tu chvíli mi došlo, že nejsme soupeřky. Jsme dvě ženy, které mají strach – každá z jiného důvodu.

Od té doby jsme spolu začaly víc mluvit. Ne vždycky to bylo jednoduché – někdy jsme se pohádaly kvůli hloupostem, jindy jsme spolu pekly koláče a smály se nad starými fotkami.

Ale už nikdy jsem neměla pocit, že jsme proti sobě.

Dneska je Filípkovi šest let a Marie ho hlídá pravidelně každé úterý. Někdy si říkám – kolik rodin by bylo šťastnějších, kdybychom si dokázali říct pravdu dřív?

Co myslíte vy? Proč jsou vztahy mezi snachami a tchyněmi tak složité? Máte podobnou zkušenost?