Nezvala jsem mámu na svatbu: Pravda, která bolí

„Ivo, tohle přece nemůžeš myslet vážně!“ křičela na mě sestra Klára, zatímco jsem v ruce svírala bílou obálku s pozvánkou na svou svatbu. V kuchyni to vonělo po kávě, ale vzduch byl hustý napětím. „Je to moje rozhodnutí,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Moje máma, Jana, byla vždycky komplikovaná žena. Po rozvodu s tátou, když mi bylo osm, se odstěhovala do Brna a já zůstala v Praze s tátou a jeho novou ženou, Lenkou. Každý druhý víkend jsem balila batoh a jezdila vlakem za mámou. Nikdy jsem se necítila doma ani u jedné z nich. U táty byla Lenka vždy milá, ale nikdy mě nebrala jako vlastní. U mámy jsem byla připomínkou jejího selhání – alespoň tak jsem to cítila.

Když jsem začala chodit na gympl, máma mi jednou řekla: „Ivo, kdybys nebyla, mohla bych být někde úplně jinde.“ Ta věta mě pronásledovala celé dospívání. Snažila jsem se být neviditelná, abych nikomu nepřekážela. Táta byl pořád v práci, Lenka řešila svého syna z prvního manželství a já… já jsem se naučila být sama.

Svatba s Petrem měla být začátkem něčeho nového. Petr je klidný, laskavý muž z malé vesnice u Kolína. Jeho rodina mě přijala s otevřenou náručí – jeho maminka mi hned nabídla domácí koláč a objala mě tak, jak to moje máma nikdy neudělala. Když jsme začali plánovat svatbu, Petr se mě zeptal: „Pozveme všechny?“

V tu chvíli mi v hlavě zablikala kontrolka. Všechny? Co to vlastně znamená? Máma mi poslední roky volala jen na narozeniny a Vánoce. Nikdy se nezeptala, jak se mám doopravdy. Když jsem jí oznámila zasnoubení, odpověděla: „No, hlavně abys nedopadla jako já.“

Seděla jsem nad seznamem hostů a jméno Jana Novotná mi připadalo cizí. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem čekala u okna, jestli si na mě vzpomene. Na všechny ty sliby, že přijede na můj koncert nebo závody – a nikdy nepřišla.

„Ivo, ona je pořád tvoje máma,“ naléhala Klára. „A co když toho budeš litovat?“

„A co když ne?“ vyhrkla jsem a poprvé v životě jsem cítila vztek místo smutku.

Den svatby se blížil a napětí v rodině rostlo. Táta byl rozpačitý: „Víš, že to nebude jednoduché…“ Lenka mlčela, ale v očích jí bylo vidět pochopení. Klára mi psala dlouhé zprávy o tom, jak je rodina důležitá.

Týden před svatbou mi máma zavolala. „Tak co, kdy mám přijít?“ zeptala se ledabyle.

„Mami…“ zadrhla se mi slova v krku. „Nezvala jsem tě.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen: „Aha. Tak hodně štěstí.“ A zavěsila.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přehrávala si v hlavě všechny možné scénáře – co kdyby přišla? Co kdybych ji pozvala jen ze slušnosti? Ale pak bych zase zradila sama sebe.

Svatba byla krásná. Slunce svítilo, Petrova maminka brečela dojetím a já poprvé cítila klid. Ale večer, když hosté odešli a já seděla v prázdném sále s bílými balonky nad hlavou, přišla tíha rozhodnutí.

Dny po svatbě byly plné ticha. Máma mi nevolala. Klára se mnou nemluvila. Táta byl opatrný jako na minovém poli.

Jednou večer jsem seděla s Petrem na balkoně našeho nového bytu a dívala se na světla města. „Myslíš, že jsem udělala chybu?“ zeptala jsem se tiše.

Petr mě objal: „Udělala jsi to, co jsi musela.“

Ale já pořád nevím. Byla jsem sobecká? Nebo jsem konečně udělala něco pro sebe? Kolik toho ještě musíme obětovat pro rodinu – a kde je hranice mezi odpuštěním a sebeúctou?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit minulost jen proto, že je někdo naše krev?