Když láska nestačí: Příběh o útěku před otcovstvím

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ vyhrkla Lenka, když jsme seděly na lavičce u tramvajové zastávky. Její ruce se třásly, když hladila malou Elišku v kočárku. Já jen mlčky přikývla, protože jsem věděla, že tahle otázka není určená mně, ale jejímu muži, který tu nebyl.

Bylo chladné dubnové ráno a já jsem si původně myslela, že mě čeká obyčejná cesta do práce. Místo toho jsem narazila na Lenku – kdysi nejveselejší holku z gymplu, která teď vypadala, jako by jí někdo vzal všechny barvy ze života. Zastavila jsem se u ní, protože jsem cítila, že něco není v pořádku. „Petro, máš chvilku?“ zeptala se tiše a já věděla, že tohle nebude jen krátký rozhovor.

Začala mi vyprávět svůj příběh. O tom, jak se s Martinem poznali na vysoké škole v Plzni. Jak spolu chodili na pivo do Šenku u Karla a plánovali si společnou budoucnost. O tom, jak si myslela, že když přijde dítě, všechno bude ještě lepší. Jenže Martin měl jiný názor. „On… on prostě nikdy nechtěl být táta,“ šeptala Lenka a v očích se jí zaleskly slzy.

Vzpomněla jsem si na Martina – vždycky byl trochu uzavřený, ale nikdy bych neřekla, že by utekl před odpovědností. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se opatrně. Lenka se zhluboka nadechla a začala vyprávět:

„Když jsem mu řekla, že jsem těhotná, nejdřív mlčel. Pak řekl jen: ‚To snad nemyslíš vážně.‘ Myslela jsem, že je to šok, že si zvykne. Ale on začal chodit domů později, vymlouval se na práci. Když se Eliška narodila, byl u porodu jen proto, že ho tam dotáhla jeho máma. Doma pak skoro nemluvil. Když jsem ho poprosila, aby Elišku pochoval nebo přebalil, tvářil se, jako bych po něm chtěla nemožné.“

V tu chvíli mi došlo, jak moc je tahle situace těžká. Všude kolem nás se mluví o mateřství, o tom, jak je těžké být mámou. Ale co otcové? Co když někdo prostě nechce být rodičem? Je to sobecké? Nebo je horší předstírat zájem?

Lenka pokračovala: „Jednou večer přišel domů opilý a začal křičet: ‚Já to dítě nechtěl! Ty jsi mě do toho dotlačila!‘ Sousedé bouchali na stěnu a já brečela v kuchyni s Eliškou v náručí. Druhý den ráno odešel do práce a už se nevrátil. Nechal mi jen SMS: ‚Promiň, nezvládám to.‘ Od té doby ho vidím jednou za měsíc – přijde s dárkem pro malou a tváří se jako hrdina.“

Seděla jsem vedle ní a nevěděla, co říct. V hlavě mi běžely otázky: Jak bych to zvládla já? Co bych poradila kamarádce? A hlavně – proč se o tomhle tolik nemluví?

Lenka mi řekla, že její rodiče jí vyčítají, že si špatně vybrala. „Táta mi řekl: ‚To máš za to, že sis vzala takového slabocha.‘ Ale já ho milovala! Myslela jsem si, že láska všechno překoná.“

Vzpomněla jsem si na vlastní dětství – na tátu, který byl sice přísný, ale nikdy by nás neopustil. Najednou mi došlo, jak moc bereme některé věci jako samozřejmost.

Lenka teď žije sama v malém bytě na Jižním Městě. Pracuje na poloviční úvazek v knihovně a snaží se být dobrou mámou. „Někdy mám pocit, že už nemůžu dál,“ přiznala mi tiše. „Ale pak se Eliška usměje a já vím, že to musím zvládnout.“

Zamyslela jsem se nad tím vším cestou domů. Kolik žen kolem nás žije podobný příběh? Kolik mužů utíká před odpovědností? A kolik dětí vyrůstá bez otce jen proto, že někdo nedokázal přijmout roli rodiče?

Druhý den jsem Lence napsala zprávu: „Jsem tu pro tebe kdykoliv.“ Odpověděla jen smajlíkem a srdíčkem.

Od té doby často přemýšlím: Je lepší vyrůstat bez otce, než s někým, kdo vás nechce? A proč je pro některé lidi tak těžké přijmout vlastní dítě?

Možná bychom o tom měli víc mluvit. Možná právě teď někdo z vás zná podobný příběh.

Co myslíte – dá se vůbec odpustit člověku, který utekl před vlastním dítětem? A je láska opravdu vždycky dost?