Deset let snů: Synův návrh, který změnil náš domov

„Mami, tati, musíme si promluvit.“ Matěj stál ve dveřích kuchyně, v ruce ještě pořád držel batoh, jako by se bál, že kdyby ho položil, už nebude cesty zpět. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, ale v místnosti bylo dusno. Podívala jsem se na Karla, který právě utíral ruce do starého hadru. V jeho očích jsem viděla stejný neklid jako v těch svých.

Deset let jsme s Karlem stavěli tenhle dům. Každý kámen jsme položili vlastníma rukama, každý trám jsme natírali spolu. Když jsme se před lety rozhodli odejít z Prahy do Podkrkonoší, všichni si klepali na čelo. Ale my jsme věděli, že tohle je náš sen. Dům na kraji lesa, kde ráno slyšíte jen ptáky a večer lišky za plotem. Dům, kde bude místo pro nás i pro naše děti, až se jednou budou chtít vrátit.

Matěj se ale nikdy nechtěl vracet. Po maturitě odjel do Brna studovat informatiku a pak zůstal v městě. Volal nám jednou za měsíc, přijel na Vánoce a Velikonoce. Vždycky říkal, že má moc práce, že život na vesnici není pro něj. A teď tu stál, promočený deštěm, s očima plnýma odhodlání i strachu.

„Co se děje?“ zeptal se Karel a položil hadr na stůl.

Matěj si sedl a chvíli mlčel. „Potřebuju vaši pomoc. A možná… možná i něco víc.“

Srdce mi bušilo až v krku. „Stalo se něco?“

„Jana je těhotná,“ vyhrkl najednou a podíval se na nás s takovou směsí naděje a obav, že jsem měla chuť ho obejmout i okřiknout zároveň.

Karel ztuhl. „To je… to je přece dobrá zpráva, ne?“

Matěj přikývl. „Je. Ale v Brně to nezvládneme. Jana přišla o práci a já mám jen smlouvu na dobu určitou. Nemáme peníze na byt. Přemýšleli jsme… jestli bychom nemohli bydlet tady.“

V tu chvíli mi hlavou proběhlo všechno: roky dřiny, hádky kvůli penězům, večery u kamen s plánky domu rozloženými po stole. Tohle měl být náš domov. Náš klid po letech shonu. A teď bychom měli začít znovu? S mladými? S dítětem?

„Matěji,“ začala jsem opatrně, „víš přece, že jsme ten dům stavěli hlavně pro sebe…“

„Já vím! Ale my nemáme kam jít. Aspoň na pár měsíců, než se postavíme na nohy.“

Karel mlčel. Viděla jsem, jak mu v hlavě běží všechny ty praktické otázky: kde budou spát, co s kuchyní, jestli bude stačit koupelna pro čtyři lidi a mimino.

„A co práce?“ zeptal se nakonec.

„Najdu si něco tady. Nebo budu dojíždět do Hradce. Jana může učit na základce ve vesnici.“

Bylo ticho. Venku déšť zesílil a já měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Vždycky jsem si přála, aby se Matěj vrátil domů. Ale ne takhle. Ne proto, že nemá jinou možnost.

Ten večer jsme s Karlem dlouho nemluvili. Seděli jsme u kamen a každý zíral do svých myšlenek.

„Co budeme dělat?“ zeptal se tiše Karel.

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě.

Druhý den ráno jsem šla do lesa na houby, abych si pročistila hlavu. Vzpomínala jsem na to, jak jsme s Matějem chodili sbírat borůvky a on vždycky nadával, že ho štípou komáři. Teď by tu měl běhat jeho syn nebo dcera? Měla bych radost? Nebo strach?

Když jsem se vrátila domů, Matěj seděl u stolu s Janou po telefonu a plánovali seznam věcí pro miminko. Byli tak mladí a zároveň tak zoufalí.

Večer jsme si sedli všichni ke stolu.

„Mami, tati,“ začal Matěj znovu, „já vím, že je to těžké. Ale já už nechci utíkat před odpovědností. Chci být tady s vámi. Chci, aby moje dítě vyrůstalo v domě plném lásky.“

Podívala jsem se na Karla a viděla jsem v jeho očích slzy.

„Dobře,“ řekl nakonec tiše. „Ale bude to těžké pro všechny.“

A tak jsme začali znovu – tentokrát ne jako manželé snící o klidu na stáří, ale jako rodina, která se musí naučit žít spolu pod jednou střechou.

První týdny byly peklo. Jana byla nervózní z těhotenství i z nového prostředí. Matěj byl protivný a hádavý – pořád měl pocit, že mu něco vyčítáme. Karel byl většinu času venku nebo v dílně a já měla pocit, že mi někdo ukradl můj domov.

Jednou večer jsem slyšela Janu plakat v koupelně. Zaklepala jsem a vešla dovnitř.

„Promiňte,“ vzlykala, „já jen… já nevím, jestli to zvládnu.“

Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila soucit místo zlosti.

„Zvládneš to,“ řekla jsem jí tiše. „Všichni to zvládneme.“

Postupně jsme si začali zvykat jeden na druhého. Matěj pomáhal Karlovi opravovat ploty a Jana pekla koláče podle mých receptů. Když se narodil malý Honzík, všechno se změnilo – najednou jsme byli rodina nejen podle jména, ale i podle srdce.

Někdy večer sedím u kamen a přemýšlím: Co je vlastně domov? Je to místo? Nebo lidé? A dokážeme někdy opravdu pustit své sny kvůli těm druhým?