Viděla jsem švagra s jinou a mlčela jsem: Teď mě rodina nenávidí

„Proč jsi mi to neřekla?!“ křičela na mě Jana, její oči byly zarudlé od pláče a ruce se jí třásly. Stála uprostřed kuchyně v našem malém bytě na Žižkově, bříško už jí vykukovalo pod volnou halenkou. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Všechno, co jsem se snažila chránit, se mi rozpadalo pod rukama.

Bylo to před třemi týdny, když jsem šla z práce domů. Pršelo a já spěchala podél tramvajových kolejí na Olšanském náměstí. U jedné kavárny jsem zahlédla Petra, švagra, jak sedí u okna s nějakou ženou. Nejdřív jsem si myslela, že je to kolegyně, ale pak jsem je viděla – drželi se za ruce a smáli se tak, jak jsem ho nikdy neviděla smát se s Janou. A pak ji políbil. Zůstala jsem stát jako přimražená. V hlavě mi běželo tisíc myšlenek: Co mám dělat? Mám to Janě říct? Vždyť je v osmém měsíci těhotenství! Co když jí to ublíží? Co když kvůli tomu přijde o dítě?

Celý večer jsem seděla doma a zírala do zdi. Telefon mi vibroval – Jana mi psala, jak se těší na miminko a jak je ráda, že má Petra. Chtěla jsem jí odepsat, ale nevěděla jsem co. Nakonec jsem napsala jen: „Mám tě ráda.“

Dny plynuly a já se snažila chovat normálně. Když jsme se s Janou viděly, smála se a plánovala pokojíček pro malého Filipa. Petra jsem nemohla ani vidět. Kdykoli přišel na návštěvu, vymluvila jsem se na práci nebo bolest hlavy. V noci jsem nemohla spát a pořád dokola si přehrávala tu scénu z kavárny.

Jednoho večera mi zavolala máma. „Lucko, co se děje? Jana je poslední dobou nějaká smutná.“ Zalhala jsem jí, že o ničem nevím. Ale v tu chvíli už ve mně hlodalo svědomí.

Pak přišla ta osudná sobota. Jana našla v Petrovo mobilu zprávy od té ženy. Byly tam fotky, srdíčka, sliby o společné budoucnosti. Jana se zhroutila. Volala mi v slzách a já k ní okamžitě běžela.

„Ty jsi to věděla?“ zeptala se mě mezi vzlyky. Nedokázala jsem jí lhát. Přiznala jsem se. „Viděla jsem je spolu… Ale nechtěla jsem ti ublížit.“

V tu chvíli jako by mezi námi něco prasklo. Jana na mě křičela, že jsem jí měla říct pravdu hned. Že teď už nevěří nikomu – ani mně. Máma mi volala ještě ten večer: „Lucko, jak jsi mohla? My jsme rodina! Měla jsi chránit Janu!“ Táta se mnou přestal mluvit úplně.

Petr mezitím sbalil věci a odstěhoval se k té druhé. Jana zůstala sama v bytě s dětskou postýlkou a rozbitým srdcem. Já za ní chodila každý den, ale ona mě odmítala pustit dovnitř.

Začala jsem pochybovat o všem, co jsem udělala. Bylo správné mlčet? Nebo bych měla být statečnější a říct Janě pravdu hned? Každý den mě někdo z rodiny obviňoval – že kdybych promluvila dřív, mohlo být všechno jinak. Ale já vím, že bych to udělala znovu stejně. Chtěla jsem ji ochránit před bolestí – aspoň na chvíli.

Jednou večer mi Jana napsala: „Možná bych ti časem odpustila, kdybys mi řekla pravdu hned.“ Seděla jsem dlouho nad tou zprávou a nevěděla, co odepsat.

Teď je všechno jinak. Jana porodila krásného chlapečka a pomalu se učí žít bez Petra. Já pořád doufám, že mi jednou odpustí. Ale někdy si říkám – opravdu je lepší znát pravdu za každou cenu? Nebo je někdy lepší žít v nevědomosti?

Co byste udělali vy na mém místě? Mlčeli byste kvůli sestře, nebo byste jí řekli pravdu i přes riziko bolesti?