Odpustíš mi někdy? – Příběh muže, který ztratil všechno kvůli jedné chybě

„Prosím tě, otevři mi. Jen na chvíli…“ šeptal jsem do tmy, zatímco déšť bubnoval na staré dveře panelákového bytu. V ruce jsem svíral kytici růží, která už stejně jako já ztrácela naději. Věděl jsem, že za těmi dveřmi je Jana – žena, kterou jsem kdysi miloval víc než cokoliv na světě. Žena, kterou jsem opustil kvůli něčemu, co jsem tehdy považoval za lásku, ale teď už vím, že to byla jen iluze.

Vzpomínám si na ten den, kdy jsem jí oznámil, že odcházím. Seděla v kuchyni u stolu, v ruce hrnek s čajem a v očích měla slzy. „Proč?“ zeptala se tiše. „Co jsme ti udělali?“ Malý Matěj si hrál na koberci s autíčky a vůbec netušil, že se jeho svět právě rozpadá. „Jano, já… já už takhle nemůžu. Potkal jsem někoho jiného,“ vyhrkl jsem a cítil se jako zbabělec. Ona jen zavřela oči a dlouho mlčela. Pak řekla: „Tak běž. Ale nezapomeň, že Matěj tě bude vždycky potřebovat.“

S Andreou to bylo jiné. Byla mladší, plná života, smála se mým vtipům a všechno se zdálo lehčí. První měsíce byly jako z filmu – víkendy na chalupě v Orlických horách, večeře v restauracích, dlouhé procházky po Praze. Jenže časem se začaly objevovat trhliny. Andrea chtěla cestovat, poznávat svět, zatímco já jsem začal postrádat obyčejné večery doma s rodinou. Když jsem jednou přišel domů a našel ji sbalenou s tím, že jede na měsíc do Thajska „najít sama sebe“, pochopil jsem, jak moc jsem se spletl.

Zatímco Andrea mizela v dálce, já zůstával sám. Volal jsem Matějovi, ale on mi často nezvedal telefon. Když jsme se konečně viděli na hřišti u školy, byl odtažitý. „Tati, proč už nejsi doma?“ ptal se mě jednou a já neměl odpověď. Jana mi dovolila vídat ho jen o víkendech a i to bylo někdy složité. Cítil jsem, jak se propadám do samoty a lítosti.

Jednoho dne mi přišel e-mail od Jany: „Matěj má narozeniny. Přijď v pět.“ Přinesl jsem dort a Lego, ale když jsem vešel do bytu, ucítil jsem zvláštní napětí. Jana byla jiná – klidná, vyrovnaná. V obýváku seděl nějaký muž a smál se s Matějem nad stavebnicí. „To je Petr,“ představila mi ho Jana stručně. Petr byl milý, pozorný k Matějovi i k Janě. Najednou mi došlo, že moje místo už je obsazené.

Po oslavě jsem zůstal stát na chodbě a čekal na Janu. „Můžeme si promluvit?“ zeptal jsem se nejistě.

„O čem?“ odpověděla chladně.

„O nás… o tom všem. Udělal jsem chybu. Odpustíš mi někdy?“

Jana se na mě dlouze zadívala. „Víš, dlouho jsem čekala, že přijdeš a řekneš tohle. Ale teď už je pozdě. Musela jsem se naučit žít bez tebe a Matěj taky.“

Cestou domů jsem brečel jako malý kluk. V tramvaji si mě lidé zvědavě prohlíželi, ale bylo mi to jedno. V hlavě mi běžely všechny ty okamžiky – první společný byt v Nuslích, svatba na radnici v Dejvicích, Matějovy první krůčky… To všechno jsem zahodil kvůli krátkodobému poblouznění.

Začal jsem chodit k psychologovi. „Proč jste odešel?“ ptala se mě doktorka Novotná.

„Chtěl jsem být šťastný,“ odpověděl jsem upřímně.

„A jste?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Někdy musíme přijmout následky svých rozhodnutí,“ řekla tiše.

Snažil jsem se napravit alespoň vztah s Matějem. Bral jsem ho na fotbal, do kina, na výlety do Krkonoš. Ale něco mezi námi zůstalo zlomené. Jednou večer mi řekl: „Tati, mám tě rád… ale už to není jako dřív.“

Dnes stojím před Janinými dveřmi a doufám v zázrak. Slyším za dveřmi smích – Petr s Matějem hrají deskovky. Já tam nepatřím.

Možná je to spravedlivé. Možná si každý musí projít svou bolestí.

Kolik z nás udělalo chybu, kterou už nejde vzít zpět? A kolik z nás má odvahu přiznat si ji nahlas?