Když se všechno změní v jediné vteřině: Příběh otce a dcery u Máchova jezera

„Tati, podívej, jak daleko doplavu!“ Lucčina hlava se na okamžik vynořila z vody, její hlas byl plný radosti a pýchy. Stál jsem po kolena ve vodě a usmíval se na ni, i když mě v hrudi lehce píchalo – vždycky jsem měl strach, když byla ve vodě sama. Ale nechtěl jsem být ten přehnaně úzkostlivý rodič, co dítěti nedovolí ani nadechnout se bez dozoru.

„Lucie, nechoď už dál!“ zavolala na ni moje žena Jana z břehu, kde seděla s dekou a knížkou. Lucie se jen otočila, zamávala a smála se. V tu chvíli jsem zahlédl, jak se její pohyby zpomalují. Voda byla ten den klidná, ale Máchovo jezero umí být zrádné. Najednou Lucie zmizela pod hladinou.

„Luci!“ vykřikl jsem a rozběhl se vodou. Všechno kolem mě se zpomalilo. Slyšel jsem Janin křik, cítil jsem ledovou vodu na kůži, ale hlavně jsem viděl jen to místo, kde naposledy zmizela její hlava. Skočil jsem po hlavě do vody, ruce mi kmitaly jako šílené. V hlavě mi běžely nejhorší scénáře – co když ji nenajdu? Co když už je pozdě?

Pod hladinou byla tma a ticho. Nahmatal jsem její ruku. Byla studená, ale pevně jsem ji sevřel a táhl zpátky na hladinu. Když jsme se vynořili, Lucie kašlala a lapala po dechu. Jana už běžela do vody a pomáhala mi ji vytáhnout na břeh.

„Proboha, Lucie! Jsi v pořádku?“ Jana ji objala a třásla se po celém těle. Já jen seděl vedle nich, voda mi stékala po tváři a srdce mi bušilo jako o závod.

Ten den nás všechny změnil. Lucie byla v šoku, několik dní skoro nemluvila. Jana mě obviňovala – „Proč jsi ji nenechal blíž u břehu? Proč jsi nebyl pozornější?“ A já si to vyčítal ještě víc než ona. Každou noc jsem slyšel její kašel a viděl její vystrašené oči.

Začali jsme chodit k psycholožce. Lucie měla noční můry, bála se vody. Já jsem měl pocit, že jsem jako otec selhal. Jana se mnou skoro nemluvila. Všechno mezi námi bylo napjaté jako struna.

Jednoho večera jsme seděli s Janou u stolu. „Petr,“ začala tiše, „já vím, že jsi udělal všechno, co jsi mohl. Ale já mám strach… že už nikdy nebudeme jako dřív.“

„Já taky,“ přiznal jsem. „Ale musíme to zvládnout kvůli Lucii.“

Začali jsme spolu znovu mluvit. O strachu, o vině, o tom, jak moc nám na sobě záleží. Lucie nám jednou večer řekla: „Tati, já vím, že jsi mě zachránil. Ale já mám pořád strach.“

Objal jsem ji a slíbil jí, že už ji nikdy nenechám samotnou ve vodě. A taky že spolu půjdeme na plavání – abychom se oba naučili mít z vody respekt, ale nebát se jí.

Dnes je to rok od té události. Lucie už zase chodí plavat – tentokrát s instruktorkou a vždycky pod dohledem. Jana mi odpustila a já odpustil sám sobě. Ale nikdy nezapomenu na ten pocit bezmoci a hrůzy.

Někdy si večer sednu na balkon a dívám se na hvězdy. Přemýšlím: Kolik rodičů zažilo podobný strach? Kolik z nás si vyčítá chyby, které jsme udělali v dobré víře? A dokážeme si někdy opravdu odpustit?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že může rodina překonat takovou krizi?