Neviditelná mezi svými: Příběh o nerovné lásce v rodině

„Proč jsi zase přinesla jenom obyčejné koláče? Lucie vždycky upeče něco slavnostního, to je radost pohostit návštěvu,“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila plech na stůl. Tchyně, paní Novotná, se ani neotočila, jen mávla rukou a dál skládala na tác švagroviny dortíky. Stála jsem tam s pocitem, že bych nejradši zmizela. Můj muž Petr se mi snažil pohledem dodat odvahu, ale já už dávno věděla, že v téhle rodině jsem jen někdo navíc.

Když jsme se s Petrem brali, byla jsem plná naděje. Věřila jsem, že najdu druhý domov, kde mě přijmou. Jenže od začátku bylo jasné, kdo je v rodině hvězdou. Lucie, manželka Petrova bratra, byla pro tchyni vším. Každé Vánoce dostávala největší dárky, na narozeniny jí tchyně pekla dorty podle přání a když potřebovala pohlídat děti nebo půjčit peníze, stačilo zavolat. My jsme dostali maximálně krabici bonbonů a úsměv na půl úst.

Jednou jsem se odvážila zeptat: „Maminko, mohla byste nám taky někdy pohlídat Aničku? Máme s Petrem důležité vyšetření.“ Tchyně se zatvářila, jako bych ji žádala o ledvinu. „Víš, já už jsem slíbila Lucii, že jí pomůžu s klukama. Ona to má teď těžké.“ Přitom Lucie byla doma na mateřské a měla pomoc z obou stran. My jsme s Petrem oba pracovali a často jsme nevěděli, kam dřív skočit.

Začala jsem si všímat drobností. Když jsme přišli na návštěvu, Lucie seděla vedle tchyně na gauči a smály se spolu nad starými fotkami. Já jsem seděla u stolu a krájela zeleninu do salátu. Když jsme slavili narozeniny dětí, Lucie dostala od tchyně krásné šaty pro dceru a my jen balíček ponožek. Petr to viděl, ale vždycky jen pokrčil rameny: „To neřeš, mamka je prostě taková.“

Jednou večer jsem to už nevydržela a rozplakala se. „Petře, proč mě tvoje máma nemá ráda? Co jsem jí udělala?“ On mě objal a šeptal: „Nevím. Možná je zvyklá na Lucii, zná ji déle… Ale pro mě jsi ta nejlepší.“ Jenže jeho slova mě neuklidnila. Cítila jsem se neviditelná.

Situace vyvrcholila minulý rok na jaře. Petr přišel domů s tím, že jeho bratr s Lucií dostali od tchyně peníze na novou kuchyň. My jsme si museli vzít půjčku i na malou rekonstrukci koupelny. „To není fér,“ vyhrkla jsem. „Proč jim pomáhá a nám ne?“ Petr jen mlčel.

Rozhodla jsem se to řešit přímo. Pozvala jsem tchyni na kávu a řekla jí všechno, co mě trápí. „Paní Novotná, mám pocit, že Lucii máte radši než mě. Pomáháte jí víc, dáváte jí dárky… Cítím se odstrčená.“ Tchyně se zatvářila uraženě: „Ale prosím tě! To si jen namlouváš. Každého mám ráda stejně.“ Ale v očích jí probleskla nejistota.

Po tom rozhovoru se atmosféra ještě zhoršila. Tchyně mi začala vyčítat i maličkosti: „Proč Anička ještě neumí jezdit na kole? Luciiny děti už dávno jezdí bez koleček!“ Nebo: „Ty pořád pracuješ? Lucie je doma s dětmi a všechno zvládá.“ Přestala jsem do jejich domu chodit ráda.

Začala jsem si všímat i toho, jak mě vnímá zbytek rodiny. Švagr se mnou skoro nemluvil, Lucie se tvářila mile, ale nikdy mě nepozvala na kávu sama od sebe. Jen Petr stál při mně. Jednou večer mi řekl: „Možná bychom měli trávit víc času s mojí rodinou méně. Máme přece i svůj život.“

Ale nebylo to tak jednoduché. Chtěla jsem pro Aničku babičku, která ji bude mít ráda stejně jako ostatní vnoučata. Chtěla jsem cítit spravedlnost a lásku. Místo toho jsem měla pocit, že musím pořád dokazovat svou hodnotu.

Jednoho dne mi Anička řekla: „Mami, proč babička vždycky chválí Lucku a mě ne?“ Ta otázka mě bodla do srdce. Uvědomila jsem si, že moje bolest už není jen moje – dotýká se i mé dcery.

Začala jsem hledat sílu v sobě. Přestala jsem se snažit zalíbit za každou cenu. Když nás tchyně pozvala na oslavu svých narozenin, přinesla jsem obyčejný koláč a usmála se: „Tohle je podle našeho rodinného receptu.“ Když začala chválit Lucii za její dorty, jen jsem pokrčila rameny a věnovala se Aničce.

Postupně jsem si uvědomila, že spravedlnost v rodině není samozřejmost. Někdy musíme najít odvahu postavit se za sebe – i když to znamená být chvíli sama proti všem. Přestala jsem čekat na uznání od tchyně a začala si vážit sama sebe.

Dnes už vím, že láska v rodině není vždycky rozdělená spravedlivě. Ale možná právě proto musíme být silní a chránit své vlastní štěstí.

Někdy si večer před spaním říkám: „Je chyba ve mně? Nebo je prostě některým lidem bližší ten, koho si sami vyberou? Jak byste to řešili vy?“