Vyklizení domova: Jak mě vlastní dcera vystěhovala z našeho bytu

„Takže vy opravdu chcete, abychom se vystěhovali?“ zeptala jsem se s hlasem třesoucím se vztekem i nevírou. Stála jsem v kuchyni našeho bytu na pražském Žižkově, kde jsem s manželem Petrem prožila přes třicet let. Na druhé straně stolu seděla naše dcera Jana, ruce složené na prsou, pohled upřený do stolu.

„Mami, já už to takhle dál nezvládám. Potřebuju svůj prostor. S přítelem chceme začít žít spolu a tenhle byt je napsaný na mě. Vy s tátou si určitě najdete něco klidnějšího, třeba někde za Prahou. Vždyť jste to sami říkali, že vás tu už všechno unavuje.“

Zůstala jsem stát jako opařená. Ano, několikrát jsme si s Petrem posteskli, že je tu hluk a parkování je peklo. Ale nikdy nás nenapadlo, že by nás vlastní dítě mohlo opravdu vystěhovat z domova. „Janičko, vždyť ten byt jsme koupili my! Jen jsme ho na tebe napsali kvůli hypotéce. To přece nemůžeš myslet vážně…“

Jana se na mě konečně podívala. „Mami, já už nejsem malá holka. Chci žít svůj život. Vy jste měli třicet let pro sebe, teď je řada na mně.“

Petr mlčel. Seděl vedle mě a díval se do prázdna. Věděla jsem, že ho to bolí stejně jako mě, ale nikdy nebyl na velké hádky. Já ale cítila v hrudi tlak, který jsem nedokázala potlačit.

„A kam máme jít? Myslíš si, že si v našem věku jen tak najdeme nový domov? Vždyť máme všechno tady! Vzpomínky, přátele…“

Jana pokrčila rameny. „Můžu vám pomoct hledat něco přes realitku. A třeba vám i něco přispěju na kauci.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Petr tiše seděl v obýváku a díval se na staré fotky. Já ležela v posteli a hlavou mi běžely všechny ty roky – jak jsme byt opravovali, jak jsme tu slavili Vánoce, jak jsme Janičku učili jezdit na kole před domem. A teď to všechno mělo skončit? Jen proto, že naše dcera chce žít jinak?

Dny plynuly a Jana byla neoblomná. Přítel Tomáš už si nosil do bytu věci a my s Petrem začali balit krabice. Každý den jsem měla pocit, že mi někdo trhá kus srdce. Sousedka paní Novotná se mě ptala, proč odcházíme. „To je dlouhý příběh,“ odpověděla jsem a rychle se rozplakala.

Jednou večer jsem zaslechla hádku mezi Janou a Tomášem:

„Tohle jsi jim neměla udělat takhle narychlo,“ říkal Tomáš tiše.

„Ale já už to prostě nevydržím! Potřebuju svůj klid. Oni mě pořád kontrolují, ptají se, kdy přijdu domů…“

Chtěla jsem vyběhnout z pokoje a zakřičet na ně, že jsme jí jen chtěli dobře, ale místo toho jsem jen tiše zavřela dveře.

Když přišel den stěhování, Petr objal Janičku naposledy a řekl: „Doufám, že jednou pochopíš, jak moc to bolí.“ Já jen mlčky polkla slzy a naposledy pohladila kliku u dveří.

Nový byt v Hostivaři byl menší a tichý. Chyběl mi ruch Žižkova i známé tváře v okolí. Petr se snažil být silný, ale viděla jsem na něm smutek. Každý večer jsme seděli u televize a mlčeli.

Jana nám občas volala – většinou když potřebovala poradit s účty nebo když jí něco nefungovalo v bytě. Nikdy se ale nezeptala, jak se máme my.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na šedivé paneláky kolem. Přemýšlela jsem: Udělali jsme chybu? Měli jsme byt napsat na sebe? Nebo jsme měli být přísnější rodiče? A hlavně – kdy se z dítěte stane někdo cizí?

Možná je tohle osud všech rodičů – dát dětem křídla a pak sledovat, jak odletí… nebo vás rovnou vyženou z hnízda.

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit vlastnímu dítěti takovou zradu?