Rok bez vnučky: Když se rodina rozpadá kvůli penězům

„Mami, už mi nevolej. Nechci, abys Aničku dál viděla.“ Ta slova mi znějí v hlavě už rok. Sedím u kuchyňského stolu v našem malém bytě na Žižkově, ruce se mi třesou a srdce buší jako splašené. Vždycky jsem si myslela, že rodina je to nejdůležitější. Že když člověk dává a pomáhá, všechno se vrátí. Ale teď tu sedím sama, bez syna i bez vnučky, a přemýšlím, kde se to všechno pokazilo.

Petr byl vždycky trochu jiný než ostatní děti. Citlivý, uzavřený, ale když se narodil Anička, rozsvítilo se mu v očích světlo, které jsem u něj nikdy předtím neviděla. Byla jsem šťastná, že můžu být součástí jejich života. Každé pondělí jsem ji vodila do školky, pekla jí bábovku a četla pohádky. Petr byl tehdy bez práce a já mu každý měsíc posílala peníze z důchodu. „Mami, já to jednou vrátím,“ říkal mi do telefonu. „Já vím, Péťo,“ odpovídala jsem a věřila tomu.

Jenže pak přišla inflace, energie zdražily a já začala počítat každou korunu. Jednou večer jsem seděla nad složenkami a zjistila, že už to dál nejde. „Petře, promiň, ale už ti nemůžu posílat peníze,“ řekla jsem mu do telefonu. Chvíli bylo ticho. Pak jen suše odpověděl: „Dobře.“ A od té doby se všechno změnilo.

Nejdřív přestal volat. Pak mi nebral telefon vůbec. Když jsem přišla k nim domů s dárkem pro Aničku, neotevřel mi. Psala jsem mu zprávy – žádná odpověď. Po týdnech ticha mi přišla ta jediná SMS: „Mami, už mi nevolej. Nechci, abys Aničku dál viděla.“ Zhroutila jsem se na postel a brečela jako malá holka.

Moje sestra Jana mi říkala: „Marie, musíš být silná. On přijde na to, že tě potřebuje.“ Ale co když ne? Co když už nikdy neuvidím Aničku? Každý den chodím kolem jejich domu a doufám, že ji zahlédnu alespoň z okna. Někdy slyším její smích na hřišti za domem a srdce mi poskočí – ale bojím se přiblížit, aby mě někdo neviděl.

Začala jsem chodit k psycholožce. „Musíte myslet i na sebe,“ říká mi paní doktorka Novotná. Ale jak mám myslet na sebe, když moje jediná radost byla Anička? Všude mám její obrázky – jak maluje sluníčko, jak fouká svíčky na dortu… Každý večer si je prohlížím a ptám se sama sebe: Udělala jsem chybu? Měla jsem si raději půjčit peníze a dál Petrovi pomáhat?

Jednou jsem potkala Petrovu bývalou ženu Lenku v obchodě. „Marie, já tě chápu,“ řekla mi tiše u regálu s rohlíky. „Petr je teď hrozně uzavřený. S nikým nemluví. Ani já Aničku skoro nevidím.“ Z očí jí tekly slzy stejně jako mně. „Kdybych mohla něco udělat…“ Jenže nemohla.

Začala jsem psát Aničce dopisy. Každý týden jeden – o tom, jak kvete šeřík pod oknem, jak si pamatuju její první slovo nebo jak jsme spolu pekly perníčky. Nevím, jestli je někdy dostane. Ale aspoň mám pocit, že jí něco dávám.

Někdy mám vztek na Petra. Jak může být tak krutý? Vždyť jsem mu celý život pomáhala! Když byl malý a jeho otec nás opustil, dřela jsem ve dvou zaměstnáních, abychom měli co jíst. Nikdy jsem si nestěžovala. A teď mě odstřihl jako nějakou cizí ženskou.

Jindy zase cítím jen smutek a prázdnotu. Dívám se z okna na děti na hřišti a představuju si, jak by tam běhala Anička. Sousedka paní Horáková mě utěšuje: „Marie, on se ozve. Synové jsou někdy tvrdohlaví.“ Ale co když už je pozdě?

Nedávno mi přišel dopis od sociálky – prý jestli bych mohla svědčit v nějaké záležitosti ohledně péče o Aničku. Srdce mi poskočilo – třeba je to šance! Ale Petr mě hned kontaktoval přes právníka: „Moje matka nemá do našich věcí co mluvit.“ Taková rána pod pás.

Začala jsem chodit do klubu seniorů na náměstí Jiřího z Poděbrad. Tam mě aspoň někdo vyslechne. Paní Vlasta říká: „Marie, nejsi jediná. Můj syn se mnou taky nemluví už pět let.“ Najednou vidím, že nejsem sama – kolik starých lidí je tady opuštěných jen proto, že už nemají co dát?

Každý večer si před spaním říkám: „Zítra to třeba bude lepší.“ Ale ráno přijde stejná bolest. Nejhorší jsou víkendy – tehdy jsme s Aničkou chodily do Stromovky krmit kachny nebo na dětské představení do divadla Minor.

Někdy mám chuť Petrovi napsat dlouhý dopis – všechno mu vysvětlit, poprosit ho o odpuštění nebo aspoň o šanci vidět Aničku jednou za měsíc. Ale pak si vzpomenu na jeho poslední slova a bojím se dalšího odmítnutí.

Možná jsem byla moc měkká matka. Možná jsem ho měla naučit víc samostatnosti a méně ho rozmazlovat penězi. Ale kdo to mohl vědět? Vždyť každý rodič chce pro své dítě jen to nejlepší.

Teď už jen doufám, že Anička na mě nezapomene. Že až bude větší, najde moje dopisy a pochopí, proč jsem zmizela z jejího života.

Každý večer se ptám sama sebe: Udělala jsem správně? Měla jsem raději dál pomáhat za cenu vlastního přežívání? Nebo má člověk právo myslet i na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?