Testament na narozeninách: Když rodinná oslava přeroste v drama

„Jitko, okamžitě pojď sem!“ ozvalo se z kuchyně, kde máma s prásknutím položila talíř na linku. Bylo to v den osmých narozenin mé dcery Aničky. V obýváku se smály děti, balonky visely ze stropu a z rádia hrála písnička od Lucie Bílé. Měla jsem být šťastná, ale v tu chvíli mi žaludek stáhl ledový strach.

„Co se děje, mami?“ zeptala jsem se tiše, abych nerušila oslavu.

Máma se ke mně naklonila, její oči byly tvrdé jako sklo. „Musíš napsat testament. Hned. Proti Petrovi. Nechci, aby tě jednou připravil o všechno.“

Zůstala jsem stát jako opařená. „Mami, prosím tě, dneska ne. Je to Aniččino narozeniny…“

„Právě proto! Myslíš, že tohle je rodina? Myslíš, že mu můžeš věřit? Vzpomeň si na svého otce! Jak nás opustil, jak nás nechal bez koruny! Petr je stejný typ!“

V tu chvíli mi hlavou proběhly všechny ty roky, kdy máma opakovala, že muži jsou nespolehliví, že žena musí být připravená na všechno. Ale Petr? Můj Petr, který mě držel za ruku, když jsem rodila Aničku, který mi vařil čaj, když jsem měla chřipku…

„Mami, tohle není fér,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy.

„Fér? Život není fér! Chci jen tvoje dobro. A Aniččino taky. Představ si, že by se ti něco stalo! Co by bylo s ní?“

Za dveřmi se ozval smích. Petr právě rozbaloval dárky s dětmi. Chtěla jsem tam být s nimi, ne tady v kuchyni pod tlakem.

„Mami, já Petrovi věřím. On by nám nikdy neublížil.“

Máma si odfrkla. „To si myslela i tvoje teta Alena. A podívej se, jak skončila.“

Vzpomněla jsem si na tetu Alenu – rozvod, soudy o byt, děti tahající se mezi rodiči. Ale Petr není strýc Milan! Proč mě máma nutí vidět zlo tam, kde žádné není?

„Nechci o tom teď mluvit,“ řekla jsem pevněji, než jsem se cítila.

Máma mě chytila za ruku tak silně, až mě to zabolelo. „Jitko, slib mi to! Jinak odejdu a už mě neuvidíš.“

Ztuhla jsem. Máma byla vždycky tvrdá, ale tohle bylo vydírání.

„Mami…“

„Slyšelas mě!“

V tu chvíli do kuchyně nakoukl Petr. „Holky, všechno v pořádku? Anička chce sfouknout svíčky.“

Usmála jsem se na něj a snažila se zakrýt slzy. „Hned přijdu.“

Když odešel, máma šeptla: „Rozmysli si to. Dneska večer chci odpověď.“

Celý zbytek oslavy jsem byla duchem nepřítomná. Když Anička foukala svíčky a všichni tleskali, já jen mechanicky tleskala s nimi. Petr si všiml mého napětí a večer v ložnici se mě zeptal:

„Jitko, co se děje? Máma tě zase dusí?“

Zaváhala jsem. Měla bych mu říct pravdu? Nebo tím jen přiliju olej do ohně?

„Jen… starosti,“ zamumlala jsem.

Petr mě pohladil po vlasech. „Víš, že ti vždycky pomůžu.“

A v tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc máma ovlivňuje můj život. Proč jí pořád dovolím zasahovat do mého manželství? Proč mám pocit viny pokaždé, když jí odporuji?

Druhý den ráno jsem šla za mámou do jejího bytu na Jižním Městě. Seděla u stolu s kávou a novinami.

„Tak co?“ zeptala se bez pozdravu.

Nadechla jsem se. „Mami, testament psát nebudu. Petrovi věřím a nechci žít ve strachu.“

Máma zbledla. „Takže mi nevěříš? Po všem, co jsem pro tebe udělala?“

„Věřím ti… ale musím věřit i sobě a Petrovi.“

Máma vstala a začala chodit po pokoji sem a tam. „Jednou toho budeš litovat! Až tě zradí…“

„Možná,“ přerušila jsem ji tiše. „Ale to je moje rozhodnutí.“

Odešla jsem s pocitem úlevy i strachu zároveň. Věděla jsem, že máma mi to nikdy nezapomene.

Doma mě čekal Petr s Aničkou v náručí. Objali mě a já poprvé po dlouhé době cítila klid.

Ale otázky ve mně zůstaly: Jak moc mají rodiče právo zasahovat do života svých dětí? Kde končí starost a začíná manipulace? Co byste udělali vy na mém místě?