Naše děti nás chtěly vyhodit z vlastního domu: Příběh zrady pod jednou střechou

„Tak už byste se mohli konečně rozhodnout, co s tím domem bude! My tu s Denisem nemůžeme čekat věčně!“ Martinův hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Seděl naproti mně, ruce zkřížené na prsou, oči tvrdé a neústupné. Jana vedle mě tiše plakala do dlaní. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí celý svět.

Jmenuji se Zdeněk. Je mi šedesát osm let a celý život jsem pracoval jako elektrikář. S Janou jsme si nikdy moc nedopřávali – každý halíř jsme obraceli dvakrát, abychom mohli splatit hypotéku na náš dům v malé vesnici u Kolína. Když se nám narodili Martin a Denisa, věřili jsme, že jim stavíme bezpečný přístav. Nikdy by mě nenapadlo, že právě oni nám jednou řeknou, že už tu pro nás není místo.

Začalo to nenápadně. Martin se po rozvodu nastěhoval zpátky k nám. „Jen na pár měsíců, než si najdu něco vlastního,“ sliboval. Ale měsíce se protáhly na roky. Denisa mezitím studovala v Praze a domů jezdila jen na víkendy. Když si našla přítele, začali oba mluvit o tom, jak by bylo fajn dům rozdělit – prý by si každý vzal půlku a my s Janou bychom mohli jít do menšího bytu.

„A co když nechceme pryč?“ zeptal jsem se tehdy poprvé. Martin protočil oči: „Tati, vždyť už jste staří! Co tu budete dělat sami? My bychom se o dům postarali.“

Jana byla z té představy zdrcená. „Tohle je náš domov,“ šeptala mi večer v ložnici. „Tady jsme vychovali děti, zasadili stromy… Jak můžou být tak bezcitní?“

Snažil jsem se to nebrat vážně. Ale tlak sílil. Martin začal přivádět domů svou novou přítelkyni Lucii a brzy bylo jasné, že plánují zůstat natrvalo. Denisa s přítelem zase chtěli přestavět půdu na byt. „Vždyť je to stejně všechno jednou naše,“ řekla mi jednou v kuchyni, když jsem protestoval.

Začaly hádky. Martin nám vyčítal, že jsme staromódní a brzdíme jejich životy. Denisa byla chladná a odměřená – jako by jí na nás vůbec nezáleželo. Jana se uzavřela do sebe a celé dny jen seděla u okna a koukala ven.

Jednoho večera jsem zaslechl rozhovor mezi Martinem a Denisou:

„Musíme je nějak přesvědčit, aby odešli,“ šeptal Martin.
„A co když nebudou chtít?“
„Tak jim prostě řekneme, že už to takhle dál nejde.“

V tu chvíli mi došlo, že už nejde jen o nějaké nedorozumění. Naše vlastní děti nás chtěly vystrnadit z domu, který jsme celý život budovali pro ně.

Začali nám dělat ze života peklo. Martin schválně pouštěl hlasitou hudbu pozdě v noci, Lucie nechávala špinavé nádobí ve dřezu celé dny. Denisa s přítelem přestali zdravit a tvářili se, jako bychom byli vzduch.

Jednoho dne přišel Martin s papírem v ruce: „Tady podepište převod půlky domu na mě a druhou půlku na Denisu. Vy si najdete něco menšího v Kolíně nebo v Pečovatelském domě.“

Jana se rozplakala: „Tohle po nás nemůžeš chtít! Vždyť jsme vám dali všechno!“

Martin jen pokrčil rameny: „My už nemůžeme čekat. Chceme žít svůj život.“

Cítil jsem vztek i bezmoc zároveň. Vždyť jsme je vychovali k úctě a lásce! Kde se stala chyba? Proč jsou najednou tak cizí?

Začali jsme s Janou hledat pomoc – nejdřív u známých, pak u právníka. Ten nám poradil, abychom nic nepodepisovali a dům zatím nepřeváděli. „Bohužel nejste první ani poslední,“ povzdechl si.

Doma to bylo čím dál horší. Martin s Denisou nám dávali najevo, že jsme na obtíž. Jana začala mít zdravotní problémy – nespala, hubla před očima. Já jsem měl pocit, že selhávám jako otec i manžel.

Jednoho večera jsem seděl v kuchyni a díval se na staré fotografie – děti na houpačce, Jana s úsměvem při pečení bábovky… Slzy mi tekly po tváři.

Martin vešel do kuchyně: „Tak co? Už jste si to rozmysleli?“

Zvedl jsem hlavu: „Neodejdeme odsud. Tohle je náš domov.“

Martin se jen ušklíbl: „To ještě uvidíme.“

Od té doby spolu skoro nemluvíme. Dům je plný napětí a ticha. Jana tráví většinu času na zahradě mezi květinami – jediném místě, kde ještě cítí klid.

Někdy si říkám – kde jsme udělali chybu? Je to dnešní dobou? Nebo jsme je rozmazlili? Proč tolik českých rodin končí podobně?

Možná jste to zažili taky… Co byste dělali na mém místě? Dá se vůbec ještě zachránit rodina, když vás vlastní děti zradí?