Dům na Vltavě: Cena mých snů

„Tohle je tvoje vina, mami! Kvůli tobě už sem nikdy nevkročím!“ křičela na mě dcera Jana, zatímco její bratr Petr stál v rohu kuchyně a mlčky svíral hrnek s kávou. Všechno se to odehrálo během jedné deštivé soboty, kdy jsme se poprvé všichni sešli v mém novém domě na břehu Vltavy. Venku šuměla řeka, ale uvnitř to vřelo.

Celý život jsem snila o tom, že jednou budu mít dům u vody. Když jsem byla malá holka v Českém Krumlově, chodila jsem s tatínkem k řece a představovala si, jak tam jednou budu sedět na zápraží s hrnkem čaje a dívat se, jak si vnoučata hrají na trávníku. Po smrti manžela jsem zůstala sama v paneláku na sídlišti v Praze a ten sen mě držel nad vodou. Šetřila jsem každou korunu, prodala starý byt a nakonec koupila malý domek ve vesnici nedaleko Mělníka. Byl to dům, který potřeboval lásku a spoustu práce – stejně jako naše rodina.

První víkend v novém domě měl být oslavou. Jana přijela s manželem Tomášem a dvěma dětmi, Petr dorazil s přítelkyní Lenkou. Všichni jsme byli pohromadě poprvé po letech. Jenže místo radosti přišly výčitky. Jana mi vyčetla, že jsem jí nikdy nepomohla s hypotékou, zatímco Petrovi jsem prý vždycky všechno odpustila. Petr se urazil a začal Janě připomínat její dávné chyby – jak odešla z domova bez rozloučení, jak mě nechala samotnou po smrti táty.

Seděla jsem u stolu a cítila, jak se mi stahuje hrdlo. „Prosím vás, nehádejte se,“ zašeptala jsem, ale nikdo mě neposlouchal. Všechno to staré napětí, které jsme roky zametali pod koberec, teď vyplulo na povrch. Tomáš se snažil situaci zachránit: „Marie, dům je krásný. Měli bychom být rádi, že máme kde být spolu.“ Ale Jana ho okřikla: „Ty tomu nerozumíš! Máma vždycky upřednostňovala Petra!“

V tu chvíli mi došlo, že můj sen o šťastné rodině v domě u řeky je možná jen iluze. Snažila jsem se jim vysvětlit, že jsem dělala, co jsem mohla – že jsem byla sama na dvě děti, že jsem musela pracovat ve dvou zaměstnáních, abych je uživila. Ale Jana jen zavrtěla hlavou: „Nikdy jsi mi neřekla, že mě máš ráda.“

Zůstala jsem sedět sama v kuchyni dlouho poté, co všichni odešli do svých pokojů. Venku pršelo a já slyšela kapky bubnovat na parapet. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem opravdu byla tak špatná matka. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem seděla u stolu s účty a brečela do polštáře, aby to děti neslyšely. Vzpomněla jsem si na Petrovy průšvihy na střední škole i na Janinu první lásku, která jí zlomila srdce.

Druhý den ráno bylo ticho. Jana seděla na terase a koukala do řeky. Přisedla jsem si k ní. „Jani,“ začala jsem opatrně, „vím, že jsem nebyla dokonalá máma. Ale vždycky jsem vás oba milovala stejně.“

Jana mlčela dlouho. Pak se jí zaleskly oči: „Já vím… Jen mě to někdy bolí. Chtěla bych cítit, že jsme rodina.“

Petr přišel za námi a sedl si vedle nás. „Taky bych chtěl mít zase mámu i ségru pohromadě,“ řekl tiše.

Seděli jsme tam všichni tři a dívali se na řeku. Bylo to poprvé po letech, kdy jsme spolu mlčeli bez výčitek.

Ale ten klid netrval dlouho. Když přijel Tomáš s dětmi z procházky, začalo další kolo hádek – tentokrát kvůli dědictví po babičce z Moravy. Lenka se rozplakala a zavřela se v pokoji. Děti plakaly taky.

Večer jsem seděla sama u krbu a přemýšlela: Stojí mi tenhle dům za to? Nebo jsem měla radši zůstat v paneláku a nechat minulost spát?

Vím jen jedno – sny mají svou cenu. A někdy je ta cena vyšší, než jsme ochotni zaplatit.

Možná bych se měla zeptat vás: Myslíte si, že je možné vybudovat štěstí pro všechny? Nebo vždycky někdo musí zůstat stranou?