Ztracené štěstí: Chci zpět svou první ženu

„Proč se pořád bavíš o Elišce? To už mě nikdy nebudeš brát jako svou ženu?“ Sabina stála u dřezu, ruce zaťaté v pěst, oči plné slz i vzteku. V tu chvíli jsem měl chuť utéct. Zase. Ale tentokrát ne z bytu, ale z vlastního života.

Mlčel jsem. V hlavě mi běžely obrazy: Eliška, jak se směje na lavičce v parku na Letné, Klárka, když poprvé jela na kole bez koleček. Všechno to bylo tak dávno – a přitom tak blízko. Sabina to vycítila. „Víš co? Jestli tě to tak trápí, tak si za nimi běž! Ale už mě netrap tím, že tu fyzicky jsi, ale duchem jinde!“ práskla dveřmi od ložnice.

Seděl jsem tam a cítil se jako největší zbabělec. Když jsem před dvěma lety odcházel od Elišky, byl jsem přesvědčený, že potřebuju změnu. Že mě dusí stereotyp, že potřebuju žít naplno. Sabina byla mladší, energická, všechno bylo nové a vzrušující. Jenže teď… teď jsem zjistil, že všechno nové jednou zevšední. A že některé věci jsou nenahraditelné.

Moje máma mi vždycky říkala: „Jene, rodina je základ. Nezahrávej si s tím.“ Jenže já neposlouchal. Když jsem Elišce oznámil, že odcházím, dívala se na mě s takovým zklamáním, že jsem to málem nedokázal vyslovit. „A co Klárka?“ ptala se tiše. „Budeš ji vídat? Nebo ji taky opustíš?“ Slíbil jsem jí, že budu dobrý táta. A nějakou dobu jsem se snažil. Jenže pak přišla Sabina a já začal zanedbávat i Klárku.

Teď mi je třicet osm a mám pocit, že jsem promarnil všechno dobré, co jsem měl. Sabina je krásná, ale nikdy mi nerozuměla tak jako Eliška. S Klárkou si nerozumí vůbec – a já vidím, jak moje dcera trpí pokaždé, když ji přivedu do našeho bytu na víkend.

Jednou večer jsem seděl s Klárkou v jejím pokoji a ona se mě zeptala: „Tati, proč už nejsi s maminkou? Byli jsme šťastní.“ Nevěděl jsem, co říct. „Někdy dospělí dělají chyby,“ zamumlal jsem. „A ty bys chtěl být zase s námi?“ podívala se na mě těma svýma velkýma očima. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc jsem jí ublížil.

Sabina mi začala vyčítat všechno – že nejsem dost pozorný, že pořád myslím na minulost, že ji srovnávám s Eliškou. „Já nejsem ona!“ křičela jednou v noci. „Nikdy nebudu! Tak proč jsi se mnou?“ Nedokázal jsem jí odpovědět.

Začal jsem chodit do práce dřív a vracel se později. Doma bylo dusno. Sabina mi přestala vařit večeře, přestala se mnou spát v jedné posteli. Jednou večer přišla domů pozdě a voněla cizím parfémem. Neptal jsem se jí na nic – neměl jsem právo.

Jednoho dne mi Eliška napsala zprávu: „Klárka má vystoupení ve škole. Přijdeš?“ Seděl jsem v autě před školou a třásly se mi ruce. Když jsem vešel do tělocvičny a viděl Elišku mezi ostatními rodiči, srdce mi bušilo jako o závod. Po vystoupení jsme spolu chvíli mluvili venku před školou.

„Jak se máš?“ zeptala se tiše.

„Blbě,“ přiznal jsem poprvé nahlas.

„To mě mrzí,“ řekla a dívala se na mě s tím starým pochopením v očích.

„Eliško… já nevím, co mám dělat,“ vyhrkl jsem zoufale.

„To musíš vědět ty,“ odpověděla klidně. „Já už tě zpátky nechci – aspoň zatím ne. Ale Klárka tě potřebuje.“

Cestou domů jsem brečel jako malý kluk. Uvědomil jsem si, že všechno to hledání štěstí bylo jen útěkem před odpovědností a strachem ze stereotypu.

Sabina mě čekala doma v kuchyni. „Tak co? Viděl ses s ní? Bylo to krásné?“ posmívala se mi.

„Sabino… já už takhle nemůžu dál,“ řekl jsem tiše.

„Tak odejdi! Stejně jsi tu nikdy nebyl doopravdy!“

Zabalil jsem si pár věcí a odešel do podnájmu na Žižkově. První týdny byly hrozné – samota mě dusila, stýskalo se mi po Klárce i po Elišce. Ale začal jsem chodit za Klárkou častěji, pomáhal jí s úkoly, jezdili jsme spolu na výlety.

Eliška mi časem začala důvěřovat natolik, že jsme spolu mohli normálně mluvit bez výčitek. Nikdy mi neřekla přímo, jestli by chtěla zkusit to znovu – ale já pochopil, že musím nejdřív napravit vztah ke své dceři a k sobě samému.

Sabina mi občas píše zprávy plné výčitek a zloby. Vím, že jí taky ublížilo to, jak jsem byl duchem jinde – ale nedokázal jsem být někým jiným jen proto, abych naplnil její očekávání.

Dnes už vím, že štěstí není o nových začátcích nebo vzrušení z neznámého. Je o odvaze přijmout odpovědnost za své činy a snažit se napravit chyby.

Někdy večer sedím u okna svého malého bytu a přemýšlím: Můžu ještě někdy získat zpět důvěru těch, které jsem zklamal? A kolik lidí kolem nás žije s pocitem promarněné šance – jen proto, že měli strach z obyčejného štěstí?