Když rodiče odejdou, zůstane jen ticho. Stálo to za to?

„Proč tu nejsou? Proč tu nejsou tvoji rodiče?“ šeptala jsem Petrovi do ucha, zatímco jsme stáli před oltářem v kostele svatého Mikuláše. Jeho ruka se mi v dlani zpotila a já cítila, jak se mu napínají svaly v čelisti. Všichni kolem nás se usmívali, ale já jsem věděla, že v první řadě zůstala prázdná dvě místa. Místa, která měla patřit jeho mamince a tatínkovi.

Petr se na mě ani nepodíval. „Říkal jsem ti, že je zvát nebudu,“ zamumlal. „Po tom všem, co mi udělali…“

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli v kuchyni našeho malého bytu na Žižkově a já ho přemlouvala: „Petře, je to tvá rodina. Nechceš, aby byli u toho?“ On jen zavrtěl hlavou a nalil si další sklenku vína. „Oni mě nikdy nepřijali. Nikdy jim nebylo dost dobré, co dělám. A když jsem jim řekl, že si tě vezmu, smáli se mi do očí.“

Ten den v kostele jsem cítila, jak se ve mně mísí radost s bolestí. Všichni tleskali, házeli rýži, ale já jsem viděla jen ty dvě prázdné židle. A Petr? Ten se usmíval, ale jeho oči byly prázdné.

Roky plynuly. Měli jsme krásný byt v Holešovicích, narodila se nám dcera Anička. Petr byl skvělý táta, ale pokaždé, když přišla řeč na jeho rodiče, změnil téma nebo odešel z místnosti. Já jsem s jeho mámou několikrát volala – vždycky to skončilo hádkou nebo výčitkami.

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotky. Na jedné byl Petr jako malý kluk s maminkou na chalupě v Orlických horách. Smáli se tam oba tak upřímně…

„Petře,“ začala jsem opatrně, „nechceš jim napsat? Kvůli Aničce…“

„Nechci,“ odsekl. „Oni pro mě skončili.“

„Ale co když… co když už nikdy nebude šance to napravit?“

Petr se rozčílil. „Proč to pořád řešíš? Ty nevíš, jaké to bylo! Táta mě bil, máma mě ponižovala před kamarády… Ty si myslíš, že se to dá jen tak zapomenout?“

Mlčela jsem. Věděla jsem o těch ranách i o slovech, která bolí víc než facka. Ale zároveň jsem cítila, že něco v našem životě chybí. Že ta prázdná místa u oltáře jsou pořád mezi námi.

Jednou přišel dopis. Rukopis byl roztřesený – poznala jsem Petrovu maminku. Psala o tom, jak stárnou, jak je jim smutno a jak by rádi viděli vnučku. Petr dopis roztrhal a hodil do koše.

„Tohle už není moje rodina,“ řekl tiše.

Začali jsme se hádat častěji. Já chtěla Aničce ukázat babičku a dědu, on nechtěl slyšet ani jejich jména. Jednou jsem mu vyčetla: „Tvoje pýcha ničí naši rodinu! Anička má právo znát své prarodiče!“

Petr mi odpověděl: „A ty máš právo rozhodovat za mě? Ty jsi tam nebyla! Nevíš nic o tom, co jsem prožil!“

Naše manželství začalo skřípat. Byli jsme spolu fyzicky, ale duševně každý jinde. Já toužila po smíření, on po klidu bez minulosti.

Pak přišel telefonát z nemocnice v Hradci Králové. Petrova maminka měla mrtvici. Ležela na JIPce a lékaři nevěděli, jestli přežije.

Seděli jsme spolu v kuchyni a já držela jeho ruku. Poprvé po letech plakal.

„Měl jsem jí napsat… Měl jsem jí aspoň říct sbohem…“

Jeli jsme do Hradce ještě tu noc. V nemocnici nás pustili k lůžku jen na chvíli. Petrova maminka byla v bezvědomí, ale Petr jí šeptal do ucha: „Mami… promiň…“

Zemřela druhý den ráno.

Petr od té doby mlčel celé týdny. Já se snažila být silná kvůli Aničce, ale uvnitř mě něco umíralo s ním.

Po pohřbu jsme seděli s jeho otcem v kuchyni jejich starého bytu v Pardubicích. Starý pán měl slzy v očích: „Byli jsme tvrdí… Možná až moc. Ale vždycky jsme tě měli rádi.“

Petr jen kývl hlavou.

Doma jsme si dlouho povídali o tom, co všechno bylo špatně – i o tom, co už nikdy nepůjde vrátit.

Dnes je to už pět let od smrti Petrovy maminky. Anička si občas prohlíží fotky a ptá se: „Kdo je ta paní?“ A já jí musím vysvětlovat příběh o bolesti a pýše.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo to za to? Bylo správné držet se minulosti tak pevně, až nám mezi prsty proklouzla možnost smíření?

Možná bychom měli víc odpouštět – sobě i druhým.

Co byste udělali vy? Je možné napravit vztahy s rodiči i po tolika letech bolesti?