Ve vaně na ulici: Když se smích mění v slzy

„Tohle je šílený nápad, Honzo!“ křičela na mě Klára, zatímco jsme s Martinem táhli starou smaltovanou vanu po dlažbě naší ulice v pražských Vršovicích. Bylo už skoro deset večer, ale horký červnový vzduch nás nutil hledat nové způsoby, jak se osvěžit a pobavit. „Přesně proto to musíme udělat!“ smál jsem se a v hlavě mi hučelo pivo i pocit, že dneska je všechno dovoleno.

Když jsme vanu postavili přímo pod lampu, kolem už postávalo pár zvědavých sousedů. „Tohle nemyslíte vážně,“ zavrčel pan Novotný z vedlejšího domu. „Jestli tady uděláte bordel, volám měšťáky!“

„Nebojte, pane Novotný, všechno po sobě uklidíme,“ snažil jsem se ho uklidnit, ale v očích měl jen nedůvěru. Klára mezitím rozbalila pytel s bublinkovou pěnou a Martin přinesl kýbl horké vody z našeho bytu. Za chvíli už vana pěnila a my se v ní střídali jako děti na pouti. Smáli jsme se, zpívali a natáčeli videa na Instagram. Lidi z okolí se začali zastavovat, někdo si nás fotil, někdo kroutil hlavou.

„Hele, tohle je fakt virální materiál!“ jásal Martin a mával mobilem. „Za chvíli budeme slavní!“

V tu chvíli jsem si připadal svobodný jako nikdy předtím. Všechno bylo možné. Jenže pak se to zvrtlo.

Z okna naproti vyletěla sprška vody – paní Dvořáková, která vždycky všechno sledovala, nám dala jasně najevo, co si myslí. „Okamžitě toho nechte! Máte rozum?“ křičela a její hlas rezonoval celou ulicí.

Klára se rozesmála: „Paní Dvořáková, pojďte k nám do vany! Aspoň na chvilku zapomeňte na starosti!“

Ale místo smíchu přišla další sprška – tentokrát slovní. „Vy mladí dneska neznáte žádné hranice! Co si o vás lidi pomyslí?“

V tu chvíli jsem ucítil první trhlinu v našem bezstarostném večeru. Ale Martin mávl rukou: „Kašli na ně! Život je krátkej.“

Jenže za pár minut přijela policejní hlídka. Modrá světla rozřízla noc a já najednou stál před dvěma strážníky, mokrý až na kost a s bublinkami ve vlasech.

„Dobrý večer, pánové a dámy. Můžete nám vysvětlit, co tady provádíte?“ zeptal se jeden z nich přísně.

„Jen se bavíme… Nikomu neubližujeme,“ snažil jsem se zachovat klid.

„Na veřejném prostranství platí určitá pravidla,“ pokračoval druhý strážník. „Rušíte noční klid a blokujete chodník.“

V tu chvíli jsem cítil, jak se mi stahuje žaludek. Najednou už to nebyla jen legrace – šlo o pokutu, možná i zápis do rejstříku. Klára se rozplakala: „To jsme nechtěli…“

Martin se hádal: „Vždyť je to jen vana! Nikomu jsme nic neudělali!“

Ale policisté byli neoblomní. Museli jsme všechno uklidit, dostali jsme napomenutí a hrozbu pokuty. Sousedi stáli v oknech a sledovali nás jako divadlo.

Když jsme vanu táhli zpátky domů, mezi námi bylo ticho. Smích vystřídala hořkost. Klára mě obvinila: „Tohle byl tvůj nápad! Teď máme ostudu před celou ulicí.“

Martin se naštval: „Vždyť jsme si chtěli jen užít! Proč je všechno tak složitý?“

Doma mě čekala další hádka – máma stála ve dveřích a v očích měla slzy i vztek. „Honzo, co to vyvádíš? Co když tě někdo natočil? Co když to uvidí v práci?“

Cítil jsem se jako malý kluk, co něco provedl. Ale zároveň jsem měl vztek – proč je tolik pravidel? Proč nemůžeme být prostě šťastní?

Druhý den ráno už naše video kolovalo po sociálních sítích. Někteří nás chválili za odvahu a originalitu, jiní nás odsuzovali jako nevychované spratky. V práci se mě kolegové ptali: „To jsi byl ty v té vaně?“ Někteří se smáli, jiní kroutili hlavou.

S Klárou jsme se několik dní nebavili. Martin mi napsal: „Stálo to za to?“ A já nevěděl, co odpovědět.

Celý týden jsem přemýšlel – kde je hranice mezi svobodou a ohleduplností? Máme právo bavit se po svém, i když tím někoho rušíme? Nebo jsme jen sobečtí?

Dnes už vím, že tahle noc změnila nejen mě, ale i naše přátelství. Něco jsme ztratili – možná iluzi bezstarostnosti. Ale možná jsme taky něco našli – odvahu ptát se sami sebe: Kde je ta správná míra? A stojí nám krátkodobá radost za dlouhodobé následky?

Co byste udělali vy? Má smysl riskovat pro pár minut štěstí? Nebo bychom měli víc myslet na ostatní?