Byt po rodičích: Dar, který nás rozdělil

„Mami, já už mám svůj život. Nechci, abyste mi pořád radili, jak mám co dělat.“ Ta slova mi znějí v uších už několik týdnů. Stojím v kuchyni našeho starého bytu na Jižním Městě a dívám se z okna na šedivé paneláky. V ruce držím hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Když jsme s Karlem před rokem předali Kláře klíče od bytu po mých rodičích na Vinohradech, měla jsem pocit, že děláme to nejlepší, co můžeme. Chtěli jsme jí dát start do života, možnost bydlet ve vlastním a nemuset se trápit s hypotékou nebo podnájmem. Byla jsem přesvědčená, že jí tím ukážeme, jak moc ji máme rádi.

Jenže všechno se změnilo. Klára se odstěhovala, začala nový život s přítelem Tomášem a my s Karlem jsme zůstali sami. Ze začátku nás zvala na návštěvy, občas jsme přijeli na kávu nebo večeři. Ale postupně se něco pokazilo. Začala být odtažitá, podrážděná, když jsme přišli neohlášení, a jednou nám dokonce řekla, že bychom měli respektovat její soukromí. „Tohle je teď můj domov,“ řekla mi tehdy do očí. „A já si přeju, abyste mi dali prostor.“

Vzpomínám si na ten večer. Seděli jsme s Karlem doma a mlčky pili víno. „Možná jsme jí to měli dát až později,“ řekl tiše. „Nebo aspoň napsat do smlouvy věcné břemeno…“ Jenže já jsem chtěla být velkorysá. Chtěla jsem jí dát všechno bez podmínek. Věřila jsem, že když člověk dává srdcem, dobro se mu vrátí.

Jenže teď mám pocit, že jsme přišli o všechno – o byt i o dceru. Když jí volám, často nezvedá telefon. Když už odpoví, je stručná a spěchá. „Promiň mami, mám toho moc.“ O víkendech jezdí s Tomášem na chalupu jeho rodičů do Krkonoš a na nás si čas nenajde. Když jsem jí navrhla společný oběd u nás doma, odpověděla: „Mami, já fakt nemám čas.“

Začala jsem pochybovat o sobě i o tom, co znamená být dobrým rodičem. Karel se snaží mě uklidnit: „To přejde, Klára je teď v jiném období.“ Ale já cítím v srdci prázdnotu a bolest. Vždycky jsem si představovala, že až bude mít vlastní byt, budeme si blíž – budeme chodit na návštěvy, pomáhat jí s opravami, péct spolu koláče jako kdysi s mojí maminkou.

Jednou jsem sebrala odvahu a šla za Klárou bez ohlášení. Otevřela mi Tomáš a tvářil se překvapeně: „Klára je v práci.“ Chtěla jsem počkat, ale on mi nabídl jen kávu a seděli jsme v tichu v obýváku plném cizích věcí. Byt už nevypadal jako domov mých rodičů – všechno bylo jiné, moderní, studené. Když Klára přišla domů, byla rozpačitá: „Mami, příště mi prosím napiš dopředu.“ Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním rodinném dědictví.

Začali jsme se s Karlem hádat kvůli maličkostem. On tvrdil, že jsem příliš citlivá a že bych měla nechat Kláru žít po svém. Já jsem ale nedokázala pochopit, proč je k nám najednou tak chladná. „Vždyť jsme jí dali všechno!“ křičela jsem jednou večer v kuchyni. „A ona nás teď nechce ani vidět!“

Karel jen pokrčil rameny: „Možná jsme ji rozmazlili. Nebo možná prostě potřebuje čas.“ Ale já jsem měla pocit zrady – jako by naše láska byla samozřejmostí, kterou už nikdo nepotřebuje.

Jednou mi zavolala moje sestra Jana: „Slyšela jsem od Kláry, že jsi u ní byla bez ohlášení. Nech ji být! Je dospělá!“ Rozplakala jsem se do telefonu: „Ale já ji nechci ztratit…“ Jana mě uklidňovala: „To přejde. Děti se vždycky vrátí.“ Ale já už tomu nevěřila.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze a přemýšlela o tom všem. Vzpomínala jsem na dětství v bytě na Vinohradech – jak jsme tam slavili Vánoce, jak mě maminka učila péct vánočku, jak táta opravoval kapající kohoutek. Ten byt byl pro mě symbolem rodiny a bezpečí. A teď? Teď je to jen cizí místo.

Jednou večer mi Karel řekl: „Musíme to přijmout. Klára má svůj život a my musíme najít nový smysl.“ Ale jak? Jak mám zaplnit tu díru v srdci? Jak mám žít s pocitem, že jsem dala všechno a zůstalo mi nic?

Nedávno mi Klára poslala SMS: „Mami, díky za všechno. Omlouvám se, že teď nejsem moc v kontaktu. Potřebuju si některé věci ujasnit.“ Bylo to poprvé po dlouhé době, co napsala něco osobního. Rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň.

Možná jsme opravdu milovali až příliš. Možná jsme měli být opatrnější a myslet víc na sebe. Ale jak to má člověk poznat? Jak má rodič vědět, kdy už je jeho láska příliš velká?

Ptám se sama sebe: Je možné milovat dítě tak moc, že ho tím od sebe odeženete? A opravdu dobro vždycky najde cestu zpět? Co myslíte vy?