Tři sta dopisů naděje: Příběh o tajemném dárci v českém paneláku

„Kdo tohle udělal? Proč zrovna my?“ šeptala jsem si, když jsem v ruce svírala bílou obálku. Bylo šest ráno, venku sněžilo a já se vracela z noční směny v nemocnici. Výtah v našem paneláku na Jižním Městě byl zase rozbitý, takže jsem supěla do šestého patra pěšky. Všimla jsem si, že skoro všechny schránky mají stejnou obálku. Sousedka paní Novotná, která vždycky všechno ví první, už stála na chodbě a mávala svou obálkou jako vítězným praporem.

„To je nějaký podvod, určitě! Nesmíme to otevírat!“ vykřikovala. Ale já už jsem nedokázala čekat. Roztrhla jsem obálku a vypadl z ní vzkaz: „Nikdy neztrácejte naději. I v těžkých časech je tu někdo, kdo na vás myslí.“ A pod tím byl dárkový poukaz do Tesca na pět tisíc korun.

Srdce mi bušilo až v krku. V hlavě mi vířily myšlenky – kdo by nám něco takového dal? A proč? Vždyť jsme obyčejná rodina: já, manžel Petr a naše dvě děti, Honzík a Klárka. Poslední měsíce jsme žili z ruky do pusy, Petr přišel o práci ve stavebnictví a já brala každou přesčasovou směnu, abychom zaplatili nájem.

Během dopoledne se celý dům proměnil v úl. Lidé vycházeli na chodbu, diskutovali, hádali se. Paní Novotná svolala improvizovanou schůzi do sušárny. „Je to past! Někdo nás chce okrást! Nebo je to reklama!“ křičela. Mladý soused Tomáš z pátého patra jí oponoval: „A co když je to prostě dobrý skutek? Proč hned hledat podraz?“

Všichni jsme byli podezřívaví. Někteří obálky ani neotevřeli, jiní už běželi do Tesca zkusit poukaz použít. Já jsem seděla doma u kuchyňského stolu a dívala se na děti, jak si hrají s rozbitými autíčky. Petr mlčel, zamračený, jak to umí jen on. „Co když je to od někoho z domu?“ zeptal se najednou. „Někdo nás sleduje? Ví, jak na tom jsme?“

Začali jsme pátrat. Kdo by měl tolik peněz? Kdo by byl tak štědrý? Podezření padlo na pana Hrdličku z osmého patra – bývalý podnikatel, co prý vyhrál ve sportce. Ale ten jen mávl rukou: „Já bych radši koupil nový výtah.“

Další den se situace vyhrotila. Některé rodiny si začaly závidět – proč někdo dostal dvě obálky a jiný jen jednu? Děti ve škole se hádaly, kdo má bohatší rodiče. Paní Novotná tvrdila, že někdo chce rozvrátit náš dům.

Ale pak se stalo něco nečekaného. Starý pan Dvořák z devátého patra, který žil sám a všichni ho považovali za podivína, pozval děti z domu na horkou čokoládu a rozdal jim drobné dárky. „Někdy stačí málo,“ řekl mi tiše na chodbě. „Lidé zapomněli být k sobě laskaví.“

Začali jsme si pomáhat – někdo přinesl do společné kuchyňky koláče, jiný nabídl hlídání dětí. Vznikla skupina na WhatsAppu, kde jsme si radili s úřady nebo sdíleli nabídky práce. Najednou jsme nebyli jen anonymní sousedé za zamčenými dveřmi.

Ale ne všichni byli spokojení. Petr se začal uzavírat do sebe. „Co když je to všechno jen hra? Co když nám někdo chce ukázat, jak jsme slabí?“ ptal se mě večer v posteli. Já jsem ale cítila něco jiného – poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že nejsme sami.

Jednoho večera někdo zazvonil u dveří. Otevřela jsem a stála tam malá holčička z druhého patra s maminkou. „Děkujeme za ten dárek,“ řekla nesměle. „Maminka říkala, že díky tomu budeme mít letos Vánoce.“ Rozbrečela jsem se.

Nikdy jsme nezjistili, kdo byl tím tajemným dárcem. Možná to byl někdo z nás, možná úplně cizí člověk. Ale změnilo nás to všechny.

Dnes už je výtah zase rozbitý a v domě se občas pohádáme kvůli hlučné hudbě nebo neuklizenému schodišti. Ale když jdu ráno do práce a potkám sousedy, usmějeme se na sebe jinak než dřív.

Někdy přemýšlím: Proč potřebujeme cizí dar, abychom si všimli jeden druhého? Co by se stalo, kdybychom byli laskaví i bez tajemných obálek? Co myslíte vy?