Otcovská odvaha: Skok do tmy pro dceru

„Tati, podívej, jak daleko doplavu!“ křičela Anička a její hlásek se mísil s šuměním vody a smíchem ostatních dětí. Stál jsem na břehu Slapské přehrady, v ruce kelímek s kávou, a snažil se sledovat ji i jejího mladšího bratra Filipa. Bylo horké červencové odpoledne, voda lákala a já si na chvíli dovolil povolit pozornost.

„Martine, dávej na ně pozor!“ ozvala se za mnou Jana, moje žena, která právě rozkládala deku pod borovicí. „Neboj, mám je na očích,“ odpověděl jsem, i když jsem v tu chvíli spíš sledoval zprávy na mobilu.

Pak se to stalo. Všechno se seběhlo během několika vteřin. Anička najednou zmizela pod hladinou. Nejdřív jsem si myslel, že si jen hraje, ale když se neobjevila ani po několika vteřinách, srdce mi vynechalo úder. „Aničko!“ zakřičel jsem a kelímek s kávou mi vypadl z ruky.

Bez přemýšlení jsem skočil do vody. Voda byla studená a kalná, neviděl jsem vůbec nic. Snažil jsem se vybavit si, kde přesně byla naposledy. Srdce mi bušilo až v krku, v hlavě mi zněla jediná myšlenka: Musím ji najít. Musím.

Pod hladinou jsem nahmatal její ruku. Byla bezvládná, těžká. Vytáhl jsem ji na hladinu a křičel na Janu: „Zavolej záchranku! Rychle!“ Lidé kolem nás se seběhli, někdo začal volat číslo 155. Položil jsem Aničku na břeh a začal ji oživovat. Jana brečela a Filip křičel: „Tati, co je s Aničkou?“

V tu chvíli jsem nevnímal nic jiného než její bledý obličej a modré rty. Po nekonečných sekundách začala kašlat a lapala po dechu. Nikdy nezapomenu na ten zvuk – byl to nejkrásnější zvuk mého života.

Sanitka přijela během několika minut. Odvezli nás do nemocnice v Benešově. Seděl jsem vedle Aničky na zadním sedadle sanitky, držel ji za ruku a v duchu si sliboval, že už ji nikdy nespustím z očí.

V nemocnici nám lékaři řekli, že jsme měli obrovské štěstí. „Je to silná holka,“ usmála se paní doktorka. Ale já věděl, že to nebylo jen o štěstí – kdybych byl pozornější, nemuselo k tomu vůbec dojít.

Jana mi to neřekla přímo, ale cítil jsem její výčitky v každém pohledu. Doma bylo ticho. Filip se mě bál zeptat na cokoliv, Anička byla unavená a Jana mě míjela bez jediného slova.

Jednou večer, když děti spaly, seděla Jana u stolu a tiše plakala. Přisedl jsem si k ní a chytil ji za ruku. „Promiň,“ zašeptal jsem. „Měl jsem dávat větší pozor.“

„Já vím,“ odpověděla tiše. „Ale už to nikdy nesmíš dopustit.“

Od té doby jsem se změnil. Přestal jsem tolik pracovat z domova, začal jsem trávit víc času s dětmi venku – bez mobilu, bez rozptylování. Ale pocit viny mě neopouštěl.

Jednoho dne jsme šli s Aničkou na procházku kolem řeky Sázavy. Držela mě za ruku a najednou se zastavila: „Tati, ty ses mě bál?“

„Ano,“ přiznal jsem upřímně. „Měl jsem strach jako nikdy v životě.“

„Já taky,“ řekla tiše a objala mě kolem pasu.

Od té doby jsme si byli blíž než kdy dřív. Ale i tak mě občas přepadne otázka: Co kdybych nebyl dost rychlý? Co kdybych si jí nevšiml včas? Každý rodič zná ten pocit – tu hrůzu z toho, že by mohl přijít o to nejcennější.

A tak se ptám: Jak žít dál s vědomím vlastní chyby? Dokážeme si někdy odpustit? Nebo nás vina bude pronásledovat navždy?