Naše dcera už není naše: Jak nám zeť vzal dceru i klid v rodině

„To snad nemyslíš vážně, Kláro! Tvůj otec má šedesátiny a ty ani nezavoláš?“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi v očích pálily slzy. Na druhém konci bylo ticho. Jen tiché povzdechnutí a pak její hlas, který jsem skoro nepoznávala: „Mami, prosím tě, neřeš to. Petr měl dneska službu a já jsem nechtěla jet sama. Oslavíme to jindy.“

Jindy. To slovo mě bodlo do srdce jako nůž. Kdybych mohla, objala bych ji a připomněla jí všechny ty roky, kdy jsme spolu pekly dorty na každé narozeniny, kdy jsme se smály u stolu a zpívaly tátovi „Všechno nejlepší“. Ale teď? Teď je všechno jinak. Od chvíle, kdy si Klára vzala Petra, jako by mi někdo vyměnil dceru za cizí ženu.

Petr byl vždycky zvláštní. Tichý, uzavřený, nikdy se moc nesmál. Když ho Klára přivedla poprvé domů, říkala jsem si, že je jen stydlivý. Ale brzy jsem pochopila, že je to spíš povaha – všechno muselo být podle něj. Kam pojedou na dovolenou, kde budou bydlet, s kým se budou stýkat. Klára se změnila. Přestala chodit na naše rodinné obědy, přestala volat své sestře Lucii, dokonce i babičce přestala psát pohledy z dovolené.

„Mami, Petr nemá rád velké akce,“ vysvětlovala mi jednou. „A já… já už na to taky nemám náladu.“

Ale já jí nevěřila. Vždyť Klára byla vždycky duší každé oslavy! Byla to ona, kdo organizoval překvapení pro všechny členy rodiny, kdo vymýšlel dárky a hry. Teď? Teď je jako stín sama sebe.

S manželem jsme se o tom často hádali. On byl smířený: „Je dospělá, má svůj život. Musíme ji nechat jít.“ Ale já nemohla. Každý večer jsem seděla u okna a čekala na její zprávu. Každý den jsem doufala, že se objeví ve dveřích s úsměvem a řekne: „Mami, tati, pojďme něco podniknout.“

Jednou jsem to už nevydržela a jela za ní do bytu v Modřanech. Petr otevřel dveře a ani mě nepozdravil. „Klára není doma,“ řekl stroze a chtěl zavřít dveře. Strčila jsem nohu mezi dveře: „Chci s tebou mluvit.“

Podíval se na mě chladně: „O čem?“

„O Kláře! Co s ní děláš? Proč se nám vyhýbá? Proč už nejsme rodina?“

Petr se pousmál – poprvé jsem viděla jeho úsměv a bylo mi z něj úzko. „Klára je šťastná. Má svůj život. Vy byste se měli naučit žít bez ní.“

Zavřel mi dveře před nosem.

Jela jsem domů a celou cestu brečela v tramvaji mezi cizími lidmi. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě. Co jsem udělala špatně? Proč mě moje vlastní dcera nepotřebuje?

Lucie mi volala večer: „Mami, nech ji být. Třeba se jednou vrátí.“ Ale já vím, že něco není v pořádku. Klára není šťastná – poznám to z jejího hlasu, z těch krátkých zpráv bez emocí.

Nedávno jsme měli rodinnou večeři bez ní. Táta seděl u stolu a mlčel. Po chvíli řekl: „Víš, že jsem si vždycky myslel, že budu mít dcery dvě? Teď mám pocit, že mám jen jednu.“

A já jsem mu nemohla odporovat.

Před týdnem mi přišla zpráva od Kláry: „Mami, prosím tě, už mi nepiš tak často. Potřebuju klid.“

Seděla jsem u stolu a dívala se na telefon. Tolik bolesti v jedné větě.

Dnes večer sedím u okna a píšu tenhle příběh pro všechny mámy, které přišly o své děti ještě zaživa. Pro všechny, které cítí tu prázdnotu po člověku, kterého samy vychovaly.

Možná jsem udělala chybu já – možná jsem byla moc vlezlá, moc starostlivá. Možná je Petr jen jiný a Klára opravdu šťastná je. Ale proč mám pocit, že mi někdo vzal nejen dceru, ale i kus mého srdce?

Řekněte mi – je tohle normální? Máme opravdu jen čekat a doufat? Nebo bojovat o své děti i za cenu konfliktů? Co byste udělali vy na mém místě?