Když přišel účet za svatbu, láska byla vystavena zkoušce

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla Jana a v očích se jí zaleskly slzy. Seděli jsme u jejich kuchyňského stolu v paneláku na Jižním Městě, kde jsem byl už tolikrát hostem, ale tentokrát jsem měl pocit, že jsem cizincem. Milena se dívala do stolu a Dragan si nervózně mnul ruce. „Promiňte, děti, ale prostě to teď nejde. Slibovali jsme, že přispějeme na svatbu, ale situace se změnila. Táta přišel o práci a já mám teď poloviční úvazek…“ Její hlas se zlomil.

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí celý svět. S Janou jsme plánovali svatbu skoro rok. Všechno mělo být dokonalé – obřad na zámku v Průhonicích, hostina pro šedesát lidí, kapela, fotograf, dokonce i ten pitomý fotokoutek, který si Jana tak přála. A teď? Najednou jsme stáli před otázkou, jestli si to vůbec můžeme dovolit.

Jana se rozplakala a utekla do svého starého pokoje. Zůstal jsem sedět naproti jejím rodičům a nevěděl, co říct. „Marku, my víme, že je to těžké,“ začal Dragan tiše. „Ale věř mi, kdybychom mohli…“ Jenže já už ho neposlouchal. V hlavě mi běžely čísla – záloha na zámek, záloha na restauraci, šaty pro Janu, oblek pro mě… Všechno dohromady přes sto tisíc korun. A moje úspory? Po pěti letech v kanceláři jsem měl sotva polovinu.

Když jsme s Janou odcházeli domů, mlčeli jsme. V tramvaji jsme seděli vedle sebe jako dva cizinci. Konečně Jana promluvila: „Co budeme dělat?“ Její hlas byl tichý a zlomený. „Nevím,“ přiznal jsem popravdě. „Ale nějak to zvládneme.“

Doma jsme seděli u stolu a rozkládali rozpočet na jednotlivé položky. „Můžeme zrušit kapelu,“ navrhla Jana. „A místo hostiny v restauraci bychom mohli udělat menší oslavu u nás na zahradě.“ Snažila se být silná, ale viděl jsem, jak moc ji to bolí. Vždycky snila o velké svatbě. Já taky.

Začali jsme volat kamarádům a rodině. Někteří chápali, jiní byli zklamaní. Moje máma byla naštvaná: „To je ostuda! Taková událost a vy to chcete odbýt někde na zahradě?“ Ale já už neměl sílu vysvětlovat jí, že prostě nemáme peníze.

Jednoho večera jsme seděli s Janou na balkoně a dívali se na světla města. „Myslíš, že to zvládneme?“ zeptala se tiše. „Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Ale chci si tě vzít. I kdybychom měli mít jen dva svědky a obřad na úřadě.“

Následující týdny byly plné hádek a smutku. Jana byla podrážděná a často plakala. Já se snažil najít nějakou brigádu navíc, ale všude chtěli jen studenty nebo lidi s autem. Jednou večer jsem přišel domů pozdě a našel Janu sedět v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Marku, já už nemůžu,“ vzlykala. „Všichni se mě ptají na svatbu, máma je nešťastná, táta se mi vyhýbá… Možná bychom to měli odložit.“

Zamrazilo mě. Odložit svatbu? Po tom všem? Ale když jsem viděl její zoufalství, pochopil jsem, že ji miluju víc než cokoliv jiného na světě.

Druhý den ráno jsem jí navrhl: „Co kdybychom udělali malou svatbu jen s nejbližšími? Bez dluhů, bez stresu… Prostě jen my dva a pár lidí, co nás mají rádi.“

Jana se na mě dlouho dívala a pak přikývla. „Dobře. Ale slib mi jednu věc – že spolu zvládneme všechno ostatní.“

A tak jsme za měsíc stáli před úřadem v Nuslích jen s našimi rodiči a dvěma kamarády jako svědky. Jana měla jednoduché bílé šaty půjčené od sestřenice a já svůj starý oblek ze stužkovacího večírku. Po obřadu jsme šli do malé kavárny na rohu a připili si proseccem z plastových kelímků.

Bylo to jiné, než jsme si vysnili – ale bylo to naše.

Dneska už je to rok od té chvíle. Občas si vzpomenu na všechny ty hádky a slzy a říkám si: Stálo to za to? Nebo jsme měli počkat a doufat v lepší časy? Ale když se podívám na Janu vedle sebe, vím jistě: Láska není o penězích ani o velkých gestech.

Možná byste mi mohli říct – co byste udělali vy? Je lepší čekat na dokonalý okamžik, nebo prostě žít teď hned?