Neviditelná v očích druhých: Příběh jedné večeře

„Promiňte, ještě jsme si neobjednali pití,“ ozvala jsem se tiše, když kolem našeho stolu v restauraci U Tří lvů už potřetí prošel mladý číšník. Ani se na mě nepodíval. „Ano, pane, co si dáte?“ obrátil se s úsměvem na Gábora, mého manžela. Gábor se na mě krátce podíval, jako by čekal, že to vyřeším sama, ale pak si objednal pivo a já zůstala sedět s rukama složenýma v klíně.

Byla jsem zvyklá být nenápadná. Vždycky jsem byla ta tichá, která se přizpůsobí. Ale dnes mě to bodlo víc než jindy. Možná proto, že jsme slavili výročí svatby a já doufala, že aspoň dnes budu pro Gábora výjimečná. Místo toho jsem byla neviditelná nejen pro číšníka, ale i pro něj.

„Dáš si něco?“ zeptal se mě Gábor, když už měl před sebou orosenou sklenici. „Chtěla bych bílé víno,“ odpověděla jsem tiše. Gábor mávl na číšníka: „Ještě jedno víno pro manželku.“

Seděla jsem naproti němu a sledovala, jak si prohlíží jídelní lístek. Povídal o práci, o tom, jak mu šéf zadal nový projekt, jak je unavený a jak by rád jel na ryby. Přikyvovala jsem a snažila se vypadat zaujatě, ale uvnitř jsem cítila prázdnotu. Kdy naposledy se mě někdo zeptal, jak se mám já? Kdy naposledy mi někdo věnoval pozornost?

Když přišel číšník s jídlem, postavil talíř před Gábora a mě opět ignoroval. „Děkuju,“ řekla jsem nahlas, ale on už byl zády. Gábor si toho ani nevšiml. Začal jíst a mezi sousty mi vyprávěl historky z kanceláře. Já jedla pomalu a snažila se polykat nejen sousta, ale i slzy.

Vzpomněla jsem si na naši první společnou večeři před deseti lety. Tehdy mi Gábor držel židli a díval se mi do očí. Ptával se mě na sny a plány. Teď jsme spolu seděli u stolu jako dva cizí lidé.

„Jsi nějaká zamlklá,“ poznamenal najednou Gábor. „Něco se děje?“

Chtěla jsem mu říct všechno – jak mě bolí jeho lhostejnost, jak mi chybí blízkost, jak mě mrzí, že mě nikdo nevidí. Ale místo toho jsem jen zavrtěla hlavou: „Jsem jen unavená.“

Gábor pokrčil rameny a vrátil se ke svému jídlu. V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale zůstala jsem sedět. Proč? Proč vždycky raději mlčím? Proč nechávám ostatní, aby mě přehlíželi?

Když jsme dojedli, Gábor zaplatil účet a já sáhla do kabelky pro drobné na spropitné. Číšník přišel a opět se díval jen na Gábora. Podala jsem mu peníze a on je téměř bez povšimnutí vzal.

Cestou domů jsme mlčeli. V autě hrálo rádio a já sledovala noční Prahu za oknem. Přemýšlela jsem o všech těch chvílích, kdy jsem byla neviditelná – doma, v práci, mezi přáteli. Kolik žen kolem mě to má stejně? Kolik z nás se smiřuje s tím, že jsme jen kulisou v životě druhých?

Doma jsem si sedla do kuchyně a rozplakala se. Připadala jsem si malá a bezvýznamná. Vzpomněla jsem si na maminku, která celý život obětovala rodině a nikdy si nestěžovala. Možná proto neumím být slyšet ani já.

Druhý den ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. Kolega Petr mě pozdravil: „Ahoj Hanko, jak ses měla včera?“ Na okamžik jsem zaváhala – mám říct pravdu? Nakonec jsem jen odpověděla: „Byli jsme s manželem na večeři.“

Petr se usmál: „To je hezký! A bylo to fajn?“

„Bylo to… zvláštní,“ přiznala jsem tiše.

Petr chvíli mlčel a pak řekl: „Víš, někdy je dobrý říct nahlas, co tě trápí.“

Celý den mi jeho slova zněla v hlavě. Možná bych měla začít mluvit – nejen kvůli sobě, ale i kvůli všem ženám, které jsou neviditelné jako já.

Večer jsem seděla s Gáborem u televize a sbírala odvahu. „Gábore… můžeme si promluvit?“ začala jsem nejistě.

Podíval se na mě překvapeně: „Co se děje?“

„Cítím se poslední dobou… přehlížená. Nejen včera v restauraci, ale i doma. Připadám si jako duch.“

Gábor chvíli mlčel a pak řekl: „To mě mrzí… Asi jsem si toho nevšiml.“

„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Ale potřebuju cítit, že tu opravdu jsem.“

Nevím, jestli se něco změní. Ale aspoň jsem to řekla nahlas.

Kolik z vás už někdy zažilo ten pocit neviditelnosti? Proč tak často dovolíme druhým, aby nás přehlíželi? Je čas to změnit?