Když pravda bolí: Příběh o Martině a spravedlnosti na českých ulicích
„Stůjte! Občanský průkaz!“ ozvalo se za mnou, když jsem procházela potemnělou ulicí v Nuslích. Srdce mi poskočilo až do krku. Byla jsem sama, bylo po desáté večer a domů mi zbývalo sotva pět minut chůze. Otočila jsem se a spatřila dva policisty v uniformě. Jeden z nich, vyšší s ostře řezanými rysy, mi svítil baterkou přímo do očí.
„Co se děje?“ zeptala jsem se a snažila se, aby mi hlas nezadrhával. „Jdu jen domů.“
„Kontrola totožnosti. Máte u sebe občanku?“ řekl ten druhý, mladší, ale jeho tón byl stejně neústupný.
Podala jsem jim doklad a snažila se nevypadat vystrašeně. V hlavě mi vířily všechny ty články o policejní svévoli, které jsem četla v posledních měsících. Vzpomněla jsem si na přednášku na právnické fakultě: „Nikdy neodpovídejte na otázky bez právníka, pokud si nejste jistí svými právy.“
„Proč mě kontrolujete?“ zeptala jsem se tiše.
„Máme podezření na pohyb podezřelých osob v této oblasti,“ odpověděl ten vyšší a prohlížel si mě od hlavy k patě.
V tu chvíli jsem pocítila směs vzteku a bezmoci. Vypadám snad jako zločinec jen proto, že mám tmavší vlasy a nosím černou bundu? Nebo proto, že jsem žena sama v noci?
Když mě pustili, ruce se mi třásly ještě dlouho poté. Doma jsem se rozplakala. Máma mě objala a šeptala: „To bude dobré, Martino. Policie jen dělá svou práci.“ Ale já věděla, že to není tak jednoduché.
Druhý den jsem o tom vyprávěla kamarádce Lucii u kávy v kavárně na I.P. Pavlova. „Víš, že tohle se mi stalo už potřetí za poslední půlrok?“ řekla jsem jí.
Lucie se zamračila: „To není normální. Měla bys to nahlásit nebo aspoň napsat na sociální sítě.“
Ale co když mi nikdo neuvěří? Co když řeknou, že přeháním? V práci už takhle kolegové často narážejí na to, že jsem moc háklivá na spravedlnost.
Večer jsme měli rodinnou večeři. Táta, celoživotní optimista, mávl rukou: „Martino, svět není spravedlivý. Hlavně buď opatrná.“
Ale já nemohla spát. Pořád mi v hlavě zněla ta slova: „Máme podezření…“ Podezření na co? Že jsem jiná? Že nejsem dost nenápadná?
Rozhodla jsem se napsat otevřený dopis na Facebook. Popsala jsem svůj zážitek do detailu a ptala se: „Kolik z vás už zažilo podobné zacházení? Proč máme pocit, že musíme mlčet?“
Odezva byla ohromující. Lidé mi psali své vlastní příběhy – někdo byl zastaven kvůli barvě pleti, jiný kvůli piercingu nebo tetování. Někteří mě podporovali, jiní mě obviňovali z přecitlivělosti.
Jednoho dne mi přišel e-mail od paní Novotné z neziskové organizace Otevřená společnost: „Martino, děkujeme za vaši odvahu. Chcete přijít na naši debatu o policejní kontrole a občanských právech?“
Souhlasila jsem. Večer debaty byl plný emocí. Lidé sdíleli své zkušenosti – někdo plakal, někdo křičel vzteky. Jeden starší pán povstal a řekl: „Za komunismu jsme se báli policie všichni. Myslel jsem, že už je to pryč.“
Po debatě za mnou přišla mladá dívka: „Děkuju, že jste promluvila. Já bych neměla odvahu.“
Ale odvaha má svou cenu. V práci si mě zavolal šéf: „Martino, slyšel jsem o tvém vystoupení. Nechci, aby naše firma byla spojována s kontroverzemi.“
Cítila jsem se zrazená. Měla bych mlčet jen proto, abych si udržela místo? Nebo mám právo bojovat za to, co považuji za správné?
Doma jsme měli další hádku s mámou: „Proč to musíš tolik řešit? Proč nemůžeš být jako ostatní?“
„Protože nejsem jako ostatní!“ vykřikla jsem a slzy mi stékaly po tváři.
Následující týdny byly těžké. Někteří přátelé se mi vyhýbali, jiní mě podporovali. Začala jsem psát blog o každodenních zkušenostech s nespravedlností – nejen mojí, ale i ostatních.
Jednoho dne mi přišla zpráva od policisty Tomáše: „Ne všichni jsme stejní. Mrzí mě, co jste zažila.“
Poprvé po dlouhé době jsem pocítila naději.
Ale otázky zůstávají: Má smysl bojovat za pravdu i za cenu osobních ztrát? Kolik odvahy je třeba k tomu, abychom změnili svět kolem sebe?