Zavírala jsem oči před jeho zradou – dokud jsem nespadla na ulici a nezjistila, kdo je opravdu na mé straně

„Jano, co to zase děláš? Proč musíš být pořád taková slaboška?“ ozýval se v mé hlavě hlas mé matky, když jsem ležela na studené dlažbě před obchodem na Letné. Lidé kolem mě spěchali, někdo se zastavil, někdo jen přidal do kroku. Všechno se mi slévalo do šedé mlhy bolesti a studu. V ruce jsem ještě svírala igelitku s rohlíky a máslem – jako by to byla poslední jistota v mém životě.

„Paní, jste v pořádku?“ naklonila se nade mnou mladá žena s červenou šálou. „Můžu vám nějak pomoct?“ Její hlas byl upřímný, starostlivý. Přikývla jsem, i když jsem měla pocit, že mi tělo nepatří. Vzápětí přijela sanitka a já se ocitla na nosítkách, s hlavou plnou výčitek a strachu.

V nemocnici bylo ticho. Jen občasné pípání přístrojů a šepot sestřiček. Ležela jsem na posteli, koleno v sádře, a čekala, až někdo přijde. Čekala jsem na Petra – svého manžela. Čekala jsem dlouho. Místo něj přišla moje dcera Klára. „Mami, co se stalo? Proč jsi mi nezavolala hned?“ Sedla si ke mně na postel a pohladila mě po vlasech. V jejích očích byla starost i výčitka.

„Nechtěla jsem tě obtěžovat,“ zašeptala jsem. „Vždyť máš dost svých starostí.“

Klára se zamračila. „Mami, já jsem tvoje dcera. Ty jsi mě vždycky držela nad vodou, když mi bylo nejhůř. Teď jsem tady já pro tebe.“

Z očí mi vyhrkly slzy. Nejen bolestí z pádu, ale hlavně z toho, jak moc jsem byla sama. Petr přišel až večer. Vešel do pokoje s telefonem u ucha, krátce kývl hlavou a řekl: „Tak co, jak to vypadá? Dlouho tu budeš?“ Jeho hlas byl odměřený, chladný. Jako by mluvil s cizí ženou.

„Nevím,“ odpověděla jsem tiše. „Doktoři říkali, že minimálně týden.“

Petr si povzdechl a podíval se na hodinky. „No jo… Tak já ti zítra přivezu nějaké věci.“ Pak odešel dřív, než jsem stihla cokoli říct.

Ležela jsem tam a přemýšlela o všem, co jsme spolu prožili. O těch večerech, kdy se vracel pozdě domů a tvrdil, že má poradu v práci. O těch smskách od „kolegyň“, které mu chodily i o víkendech. O tom, jak jsem zavírala oči před tím, co bylo všem kolem jasné – že mě podvádí.

Vzpomněla jsem si na rozhovor s kamarádkou Lenkou před dvěma lety:

„Jano, proč to snášíš? Víš přece, že tě podvádí.“

„Lenko, máme rodinu… Klára studuje vysokou… Nechci jí rozbít domov.“

Lenka se na mě dívala smutně: „A co ty? Kdo myslí na tebe?“

Tenkrát jsem její otázku odbyla mávnutím ruky. Teď mi zněla v hlavě jako výčitka.

Další dny v nemocnici byly dlouhé a tiché. Klára za mnou chodila každý den po škole, nosila mi ovoce a časopisy, povídala si se mnou o všem možném. Petr přišel ještě dvakrát – vždycky jen na chvíli, s očima upřenýma do telefonu.

Jednoho odpoledne přišla i moje matka. Sedla si ke mně a bez obalu spustila: „Tak co, už sis rozmyslela, jak to bude doma? Petr je chlap, chlapi občas ulítnou. Hlavně drž rodinu pohromadě.“

Podívala jsem se na ni a poprvé v životě cítila vztek místo studu. „Mami, já už nechci žít ve lži. Už nechci dělat, že je všechno v pořádku.“

Matka zavrtěla hlavou: „Ty jsi vždycky byla moc citlivá…“

Když odešla, zůstala po ní v pokoji tíha nevyřčených slov.

Po týdnu mě pustili domů. Klára mi pomáhala s domácností, vařila čaj a povzbuzovala mě: „Mami, nemusíš být silná za každou cenu.“ Petr byl stále víc nepřítomný – fyzicky i duševně.

Jednoho večera jsem ho požádala o rozhovor.

„Petře, musíme si promluvit.“

Zvedl oči od televize: „O čem zas?“

„O nás. O tom, jak spolu žijeme… nebo spíš nežijeme.“

Petr protočil oči: „Zase to začíná… Jano, vždyť víš, že mám hodně práce.“

„Petře,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Já už nechci dělat, že nic nevidím. Vím o tvých nevěrách. Vím to dávno.“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr pokrčil rameny: „No a co? Myslíš si, že jsi jediná ženská v Praze, kterou chlap podvedl?“

Ta slova mě bodla jako nůž do srdce.

„Nejsem jediná… Ale už nechci být ta, která to snáší.“

Petr se zvedl a odešel do ložnice.

Ten večer jsem seděla v kuchyni dlouho do noci. Přemýšlela jsem o tom, co mi Klára řekla: „Mami, zasloužíš si být šťastná.“

Druhý den ráno jsem Petrovi oznámila: „Chci rozvod.“

Podíval se na mě překvapeně – možná poprvé za poslední roky opravdu viděl mě.

Bylo to těžké období – plné hádek, slz i nejistoty. Ale měla jsem Kláru a kamarádky po svém boku. Pomalu jsem začala znovu dýchat.

Dnes už vím, že pád na ulici nebyl jen nešťastná náhoda. Byl to budíček – poslední varování mého těla i duše.

Někdy si říkám: Proč jsme ochotné tolik obětovat pro iluzi rodinného štěstí? Kdy konečně začneme myslet i na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?