Dopis v kufru: Když pravda bolí víc než lež
„Petře, proč máš v kufru dvě zubní kartáčky?“ zeptala jsem se tiše, když jsem balila jeho věci na „služební cestu“ do Brna. On se jen pousmál, pohladil mě po rameni a řekl: „Jeden je starý, zapomněl jsem ho tam.“ Ale já už dávno věděla, že to není pravda. Věděla jsem to od chvíle, kdy mi jeho kolegyně Lenka omylem poslala zprávu určenou jemu: „Těším se na víkend, lásko.“
V tu chvíli mi v uších hučelo a srdce mi bušilo jako splašené. Všechno, co jsme spolu s Petrem zažili – svatba na Vysočině, první byt v Nuslích, narození naší dcery Klárky – se mi promítalo před očima jako film, který někdo najednou přetočil na konec. Nechtěla jsem křičet ani házet talíře. Chtěla jsem vědět proč. Chtěla jsem slyšet pravdu.
Celý týden jsem hrála divadlo. Vařila jsem jeho oblíbené bramboráky, smála se jeho vtipům a večer předstírala únavu, abych nemusela nic vysvětlovat. Klárka si hrála v pokojíčku a já ji pozorovala s pocitem, že ji musím ochránit před světem, který je mnohem krutější, než jsem si kdy myslela.
Ve čtvrtek večer Petr balil kufr. Sledovala jsem ho koutkem oka. „Nezapomeň si nabíječku,“ řekla jsem a on se usmál: „Díky, Jani.“ V tu chvíli jsem se rozhodla. Vzala jsem papír a pero a napsala mu dopis. Ne výčitky, ne nadávky. Jen pravdu.
„Petře,
vím o Lence. Vím o všem. Nechci ti bránit ve štěstí, pokud jsi ho našel jinde. Ale chci, abys věděl, že jsi mi zlomil srdce. Nejen mně, ale i Klárce. Doufám, že jednou pochopíš, co znamená důvěra a rodina.
Jana“
Dopis jsem složila a schovala mezi jeho košile. Pak jsem šla do koupelny a rozbrečela se tak tiše, aby mě Klárka neslyšela.
Ráno odjel. Políbil mě na tvář a řekl: „Vrátím se v neděli.“ Já jen přikývla. Když za ním zaklaply dveře, cítila jsem úlevu i bolest zároveň. Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Klárka se mě ptala: „Mami, proč jsi smutná?“ A já jí lhala: „Jen mě bolí hlava.“
V sobotu večer mi přišla zpráva od Petra: „Můžeme si promluvit?“ Zavolal mi. Jeho hlas byl zlomený: „Jano… proč jsi to udělala takhle? Proč jsi mi to neřekla do očí?“
„Protože bych to nevydržela,“ odpověděla jsem upřímně. „Protože bych začala křičet nebo brečet a ty bys mě možná přesvědčil, že to není pravda.“
Chvíli bylo ticho. Pak řekl: „Je mi to líto.“
„To nestačí,“ řekla jsem tiše.
V neděli přijel domů dřív. Klárka mu skočila kolem krku a já jen stála ve dveřích kuchyně a pozorovala je. Petr přišel za mnou: „Můžeme si promluvit?“
Sedli jsme si ke stolu. „Jano, nevím, co mám říct,“ začal nejistě.
„Řekni pravdu,“ vybídla jsem ho.
„Ano, byl jsem s Lenkou. Ale nevím proč… prostě… cítil jsem se poslední dobou prázdný…“
„A já? Klárka? To ti nestačilo?“
Mlčel. Pak začal brečet.
Nikdy předtím jsem ho neviděla plakat.
„Jano, nechci o vás přijít…“
„Ale už jsi nás ztratil,“ odpověděla jsem zlomeně.
Následující týdny byly peklo. Petr spal na gauči, já v ložnici s Klárkou. Chodili jsme kolem sebe jako cizí lidé. Klárka cítila napětí a ptala se: „Mami, proč je táta smutný?“
Nevěděla jsem, co jí říct.
Jednou večer přišla za mnou do postele a objala mě: „Neboj se, mami, já tě mám ráda.“ Rozplakala jsem se a ona mě hladila po vlasech.
Po měsíci Petr odešel do podnájmu. Klárka plakala každý večer a já s ní.
Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem mluvila o sobě – o svých snech, strachu z opuštění, o tom, jak moc mě bolí zrada od člověka, kterému jsem věřila nejvíc na světě.
Jednou mi psycholožka řekla: „Jano, odpuštění není pro Petra. Je pro vás.“
Dlouho jsem tomu nerozuměla.
Dnes už vím, že musím odpustit hlavně sobě – za to, že jsem dlouho zavírala oči před pravdou.
Petr teď žije s Lenkou. Klárku vídá každý druhý víkend. Já začínám znovu – pomalu a bolestivě.
Někdy si říkám: Proč lidé ničí to nejcennější? Proč je tak těžké říct pravdu dřív, než všechno shoří na popel?
Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit? Nebo byste odešli bez rozloučení?