Událost, která mě naučila říkat „ne“: Příbuzní nám nedovolili užít si život u Máchova jezera

„To snad nemyslíš vážně, Jitko! Zase někdo další?“ zasyčel na mě Petr, když jsem mu ukázala zprávu od sestřenice Lenky. Právě jsme seděli na terase našeho nového bytu s výhledem na lesy kolem Máchova jezera. Slunce zapadalo a já jsem si přála, aby ten okamžik nikdy neskončil. Ale realita byla jiná.

„Lenka píše, že by s dětmi přijeli na víkend. Prý potřebují změnu prostředí,“ přečetla jsem nahlas, i když jsem už předem věděla, jaká bude jeho reakce.

Petr se zhluboka nadechl. „A co naše změna prostředí? Co naše klidné víkendy? Jitko, vždyť jsme se sem stěhovali právě proto, abychom měli klid!“

Měl pravdu. Když jsme před půl rokem opouštěli Prahu, byli jsme plní naděje. Koupili jsme si byt v novém domě přímo u vody, těšili jsme se na ticho, na ranní koupání, na procházky po lese. První týdny byly jako sen. Každé ráno jsem si vařila kávu a dívala se z okna na mlhu nad hladinou jezera. Petr začal malovat, já jsem začala psát povídky. Byli jsme šťastní.

Jenže pak přišla první návštěva – moje maminka. „Jé, to je tu krásné! To bych tu mohla být celé léto,“ smála se a už plánovala, jak si přiveze šicí stroj a bude nám šít závěsy. Nechtěla jsem ji zklamat, a tak jsem souhlasila. Pak přijela sestra s dětmi – „Jitko, děti potřebují čerstvý vzduch!“ – a já zase kývla.

Během dvou měsíců se náš byt změnil v malý penzion. Každý víkend někdo volal: „Jitko, slyšeli jsme, že bydlíte u Mácháče! To musí být paráda! Nevadilo by vám, kdybychom přijeli na pár dní?“

Začala jsem být unavená. Každý den jsem prala povlečení, vařila pro armádu lidí a poslouchala stížnosti: „Tady není signál! Proč tu není televize? To je voda studená!“ Petr se uzavíral do svého ateliéru a já jsem měla pocit, že mi život protéká mezi prsty.

Jednoho večera, když už jsem opravdu nemohla, jsem se rozplakala. Seděla jsem na schodech před domem a dívala se do tmy. Petr si ke mně přisedl a mlčky mě objal.

„Musíš jim to říct,“ zašeptal. „Musíš jim říct ne.“

Ale jak? Vždyť jsou to moje rodina! Vždycky jsem byla ta hodná Jitka, která všem pomůže, všem vyhoví. Jak mám najednou změnit všechno, co o mně vědí?

Další ráno mi volala teta Alena: „Jituško, slyšela jsem, že máte krásný byt u jezera. Nevadilo by ti, kdybych přijela s kamarádkou na týden? Potřebujeme si odpočinout.“

Srdce mi bušilo až v krku. „Teto… promiň, ale teď to nejde. Potřebujeme s Petrem trochu klidu.“

Nastalo ticho. Pak teta uraženě zamumlala: „No jo, vy mladí dneska myslíte jen na sebe.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se znovu – tentokrát ale úlevou. Poprvé v životě jsem řekla ne.

Jenže tím to neskončilo. Začaly chodit zprávy: „Jitko, co se děje? Proč už nás nezveš?“ „To jste se tam odstěhovali jen proto, abyste byli sami?“ „To už nejsme rodina?“

Cítila jsem se provinile. Ale zároveň jsem poprvé po dlouhé době cítila i něco jiného – svobodu.

Jednoho dne jsme s Petrem seděli na břehu jezera a pozorovali labutě. Držel mě za ruku a já jsem mu šeptala: „Možná mě teď budou mít za sobce.“

Petr se usmál: „A možná tě konečně budou respektovat.“

Začali jsme si znovu užívat naše malé rituály – společné snídaně na terase, večerní procházky lesem, tiché večery s knihou nebo štětcem v ruce. Občas mi přišla další žádost o návštěvu – někdy jsem řekla ano, ale většinou ne. A svět se nezbořil.

Dnes už vím, že říct ne není sobecké – je to nutné pro vlastní duševní zdraví. Ale někdy mě pořád bodne u srdce výčitka: Co když už mě rodina nebude mít ráda? Co když zůstanu sama?

A tak se ptám vás: Je správné chránit své hranice i za cenu konfliktu s rodinou? Nebo bych měla být vstřícnější a obětovat svůj klid pro druhé?