Druhá svatba v šedesáti: Když pohádka skončí dřív, než začne

„Tohle je šílenství, mami! Jak můžeš v tomhle věku dělat takové rozhodnutí?“ křičela na mě dcera Tereza přes stůl, zatímco její bratr Petr jen mlčky kroutil hlavou a upíral pohled do hrnku s kávou. Seděli jsme v mé malé kuchyni na pražském sídlišti a já cítila, jak se mi ruce třesou. Vždycky jsem si myslela, že když se rozhodnu znovu vdát, budou moje děti stát při mně. Ale místo toho jsem byla obviněná z naivity, sobectví a dokonce i zrady jejich otce, který zemřel před deseti lety.

Bylo mi šedesát a po letech samoty jsem konečně potkala někoho, kdo mi připomněl, jaké to je smát se z plných plic. Jmenuje se Karel. Seznámili jsme se na kurzu italštiny pro seniory v kulturním domě na Smíchově. První měsíce byly jako z pohádky – dlouhé procházky po nábřeží, společné vaření i nekonečné rozhovory o životě. Když mě požádal o ruku, měla jsem pocit, že mi osud dává druhou šanci.

Jenže realita byla jiná. Tereza mi vyčetla, že myslím jen na sebe. „Víš vůbec, co to znamená pro naši rodinu? Co když ti ublíží? Co když přijde o byt?“ ptala se mě s očima plnýma slz. Petr byl tišší, ale jeho mlčení bolelo snad ještě víc. „Mami, já ti přeju štěstí, ale bojím se, že tě někdo využije,“ řekl nakonec tiše.

Karel byl trpělivý. Snažil se s dětmi mluvit, nabízel jim společné večeře i výlety. Ale mezi nimi a ním stála neviditelná zeď. „Oni mě nikdy nepřijmou,“ povzdechl si jednou večer, když jsme seděli na balkoně a dívali se na světla města. „Možná bychom měli počkat.“

Ale já už čekat nechtěla. Tolik let jsem žila jen pro druhé – pro děti, pro práci v knihovně, pro nemocného manžela. Teď jsem chtěla žít i pro sebe. Svatbu jsme naplánovali na malou radnici v Dejvicích. Pozvala jsem jen nejbližší – děti, sestru Janu a pár přátel z kurzu.

Den svatby byl chladný a deštivý. Tereza přišla pozdě a celou dobu se tvářila kysele. Petr seděl vzadu a ani jednou se neusmál. Po obřadu mi Tereza řekla: „Doufám, že víš, co děláš.“

První týdny po svatbě byly zvláštní. S Karlem jsme si užívali společné chvíle, ale napětí s dětmi viselo ve vzduchu jako těžký mrak. Přestali mi volat každý den, návštěvy byly čím dál kratší. Jednou jsem slyšela Terezu šeptat do telefonu: „Nevím, kdo je ta žena, co si vzala Karla. Moje máma to není.“

Začala jsem pochybovat. Každý večer jsem ležela v posteli a přemýšlela: Udělala jsem chybu? Měla jsem zůstat sama? Karel byl laskavý, ale i on cítil napětí. „Možná bych měl odejít,“ řekl jednou v noci. „Nechci ti ničit rodinu.“

Ale já už neměla sílu bojovat. Přestala jsem chodit na italštinu, přestala jsem zvát děti na obědy. Byla jsem unavená z vysvětlování, omlouvání i z toho věčného pocitu viny. Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na prázdné hřiště pod domem. Připadala jsem si stejně prázdná.

Pak přišel dopis od Terezy. „Mami, promiň mi všechno to zlé, co jsem řekla. Jen jsem měla strach tě ztratit. Bojím se být dospělá bez tebe.“ Rozplakala jsem se. Zavolala jsem jí a dlouho jsme spolu mluvily – poprvé upřímně po mnoha měsících.

Petr přišel až později. Přinesl mi kytici tulipánů a řekl: „Mami, jestli tě Karel dělá šťastnou, tak já to přijmu.“

Nebylo to snadné. Rodina už nikdy nebude stejná jako dřív. Ale naučila jsem se něco důležitého: Štěstí není zadarmo a někdy musíme riskovat i za cenu bolesti.

Dívám se teď na Karla, jak zalévá květiny na balkoně, a ptám se sama sebe: Stálo to za to? Je možné najít štěstí i tehdy, když ho ostatní nechtějí vidět? Co byste udělali vy na mém místě?