Kytice nedorozumění: Jak jeden pugét změnil všechno

„To myslíš vážně, Tomáši? Kytka? Po tom všem?“ Lenka stála uprostřed kuchyně, ruce zkřížené na prsou, oči rozšířené údivem i zklamáním. V ruce jsem svíral pugét rudých růží, který jsem koupil cestou z práce. Venku lilo jako z konve a já si představoval, jak ji překvapím, jak se usměje a obejme mě. Místo toho jsem dostal ledový pohled.

„Chtěl jsem ti udělat radost…“ začal jsem opatrně, ale Lenka mě přerušila: „Radost? Myslíš, že tohle všechno spraví? Že zapomenu na včerejšek, když mi přineseš kytku?“

Včerejšek. Ta hádka kvůli hlouposti – nebo možná právě proto, že to nebyla hloupost. Zapomněl jsem na výročí našeho seznámení. Pro mě to byl obyčejný den, pro Lenu jeden z nejdůležitějších v roce. Celý večer mlčela, a já si myslel, že to přejde. Dnes jsem chtěl vše napravit.

„Lenko, já…“

„Nech to být,“ řekla tiše a otočila se ke dřezu. Slyšel jsem, jak potlačuje vzlyk. Položil jsem kytici na stůl a chvíli jen stál. V hlavě mi běžely myšlenky jako splašené vlaky. Proč je to tak těžké? Proč nestačí omluva?

Vzpomněl jsem si na svého otce. Nikdy neříkal mámě, že ji má rád. Místo toho opravoval kapající kohoutek nebo sekal trávu. Máma to chápala, nebo aspoň předstírala, že jí to stačí. Já jsem jiný – nebo jsem si to aspoň myslel.

„Lenko, prosím tě… Můžeme si promluvit?“

Otočila se ke mně, oči zarudlé. „O čem chceš mluvit? O tom, že jsi zapomněl? Nebo o tom, že si myslíš, že všechno vyřešíš dárkem?“

Sedl jsem si ke stolu a sklonil hlavu do dlaní. „Nevím, co mám dělat. Snažím se… ale asi to dělám špatně.“

Chvíli bylo ticho, jen kapky deště bubnovaly na parapet. Pak si Lenka sedla naproti mně.

„Víš, co mě nejvíc mrzí?“ začala tiše. „Že mám pocit, že mě vůbec neposloucháš. Že nevíš, co je pro mě důležité.“

Zamrazilo mě. Vždyť já ji miluju! Ale možná má pravdu – možná ji opravdu neposlouchám tak, jak by potřebovala.

„Lenko… Já vím, že jsi citlivější než já. Že pro tebe mají tyhle věci význam. Ale já… já to neumím projevovat tak jako ty.“

Povzdechla si. „Nechci po tobě básničky ani serenády pod oknem. Jen abys občas vnímal, co říkám. Třeba když ti povídám o svých snech nebo o tom, co mě trápí.“

Vzpomněl jsem si na všechny ty večery, kdy mi vyprávěla o své práci v knihovně, o tom, jak ji šéf přehlíží, jak by chtěla víc času na malování… A já? Přikyvoval jsem a myslel na fotbal nebo na to, co budu dělat zítra v práci.

„Máš pravdu,“ přiznal jsem tiše. „Možná jsem moc zahleděný do sebe.“

Lenka se usmála smutně. „Já taky nejsem dokonalá. Někdy čekám zázraky a pak jsem zklamaná.“

Seděli jsme tam dlouho a povídali si – poprvé po dlouhé době opravdu upřímně. Řekla mi o svých obavách: že ji jednou opustím jako jejího otce matku; že nejsem šťastný; že už mě nebaví být s ní.

Vyprávěl jsem jí o svém strachu ze selhání – že nikdy nebudu takový partner, jakého si zaslouží; že neumím dávat najevo city; že mám pocit, že všechno pokazím.

Když jsme skončili, bylo už pozdě v noci. Venku déšť ustal a v okně se zrcadlily pouliční lampy.

Lenka vzala kytici růží a položila ji do vázy. „Děkuju za ně,“ řekla tiše. „Ale příště mi radši řekni, co cítíš.“

Objal jsem ji a poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že jsme si opravdu blízko.

Druhý den ráno jsme spolu snídali v tichu – ale bylo to jiné ticho než dřív. Už v něm nebyla výčitka ani bolest.

Od té doby jsme se snažili víc naslouchat jeden druhému. Nešlo to vždycky snadno – někdy jsme sklouzli zpátky ke starým zvykům. Ale pokaždé jsme si připomněli ten večer s kyticí růží.

Jednou večer mi Lenka řekla: „Víš, možná jsme museli projít tím nedorozuměním, abychom se naučili být spolu doopravdy.“

A já si uvědomil, že někdy je největším darem ne kytice květin nebo velké gesto – ale obyčejné slovo, pohled nebo tiché objetí.

Stojím teď u okna a dívám se na Lenu, jak zalévá květiny na balkoně. Přemýšlím: Kolik vztahů skončí jen proto, že si lidé nerozumí? A kolik by jich mohlo začít znovu – kdyby měli odvahu mluvit spolu upřímně?